Do Chengdu za čínstinou a weiqi – 2. část

Milá babička

Krátké shrnutí předchozího děje: Dostal jsem se do Číny, studuji tu dva semestry na Sichuan University standardní čínštinu nebo-li putonghua (pozor na častou chybu – nejedná se o mandarínštinu, nesprávně používaný anglicismus) a právě se připravuji na zimní turnaj. S velkou dávkou štěstí jsem potkal Fang Cao (方草) 5-dan a domluvil si s ní lekce.

Příprava na turnaj

Po asi třítýdenní přípravě (výuka 2krát týdně, zápis kifu, rozbor partie, učení joseki a domácí tsumego, klasika), vyrážím na turnaj. Díky oboustrannému prospěchu – Fang Cao trénovala angličtinu a já weiqi, také jsem její první zahraniční student – se cena za jednotlivé lekce stala více než přijatelnou a české špičce by z ní pravděpodobně do skoku nebylo. Nízké ceny online výuky nejsilnějších čínských amatérů je zatím neohrožují, ale s pokračující globalizací a lámání jazykových bariér, kdo ví… Nám však nahrává malá hráčská základna a přátelské vztahy, v Číně je weiqi konkurenční business.
Jednou jsem si například slušně vydělal, když mě Seeker požádal o pomoc při prezentaci weiqi skupince australských bankéřů. Ti si jej našli na internetu a požádali ho o krátký úvod ke hře. Potřeboval asistenta a měl strach z jejich rychlé angličtiny, párkrát jsem musel zachraňovat situaci. Mimo jiné jsem se dozvěděl o Chang Zhen Mingovi (常振明), cílevědomém chlapíkovi, který v roce 1979 dosáhl 7-pro, mezi lety 2004 – 2006 byl prezidentem China Construction Bank a nyní předsedá CITIC Pacific.

Napětí vrcholí…

Turnaj je v centru města, beru taxíka, cpát se do autobusu či použít vlastní dopravní prostředek je podle mě v Číně zbytečně riskantní, jak jsem již naznačil na blogu. Vystupuji před klubem. Krátký readthrough – spousta tatínků a maminek se snaží natlačit své ratolesti do hlavní haly, boční vchod je uzavřený, parádní mačkanice. Protlačím se skrz a usedám do hrací místnosti. Působím rozruch, některé děti na mě ukazují a křičí da bizi (velký nos), dokud jim maminky nevlepí a děti nezmlknou. Ne že bych měl nějaký óbr nos, ale vzhledem k tomu, že Číňané nemají v podstatě žádný, rozdíl to je. Pomocí amplionu se hlavní rozhodčí snaží uklidnit (přeřvat) situaci. Nemá to jednoduché, celkem se účastní 240 hráčů a z toho jediný já dospělý, všichni sedíme v jednom sále. Sichuanským dialektem vyzývá ke klidu a k fair play. Pak všichni hromadně zařvou nějaký pokřik a už se bojuje.

Vyhlídka

Hrací dny jsou sobota a neděle, každý odehraje celkem 9 zápasů. Skupinky jsou rozdělené po dvaceti a 1-dan získávají první tři z každé skupiny, tzn. je třeba dosáhnout skóre 7:2 a lepší. Děti hrají poměrně rychle a rozhodně ne špatně. Mají dobrý feeling, jen málo počítají. Málem jsem prohrál hned druhou hru s neuvěřitelně roztomilým kloučkem, pořád se tak hezky usmíval, já si budoval mega-moyo a také se usmíval, když tu mě ten dobytek zákeřně střihl a začal prasit, moyo šlo někam a já vyhrál o 2 body. Uf. Hned první den se brečelo, pár kluků a jedno děvčátko. Druhý den byla větší legrace. Děvčátko, které první den brečelo, dostalo po jedné ze svých proher takový záchvat, že všichni přestali hrát a raději sledovali show. Tuto milou holčičku museli tři rozhodčí odnést ze sálu pryč a diskvalifikovat, po cestě stihla proklít každého z nich nejstrašnější kletbou, kterou nezruší ani smrt. Rodiče s ní nepřijeli, poslali opatrovnici, asi věděli proč. Končím 7:2, platím startovné 100 yuanů na turnaj konající se příští týden a jedu domů.

Další level up se nekoná…

Další týden odehraju 5:4 a na 2-dan nedosáhnu, trochu za to může nepříjemná kocovina. Semestr pomalu končí a studentům je to líto, proto se častěji zpíjejí, znáte to. Na tomto turnaji však narazím na Timura Sankina, ruský hráč 5-danu, který tu hraje spolu s ostatními členy Chengdu družstva simultánní partii s nějakým slavným korejským profesionálem, bohužel jsem zapomněl jeho jméno. Po hře se s ním seznámím, domluvím sraz s Fang Cao a se Seekerem, hrají spolu skvělé partie, radost sledovat.

Bratr Timur

Zanedlouho poté pozvu Timura na oslavu svých narozenin do baru Panama. Je to bar západního stylu s kulečníkem, na kterém se dá mimochodem slušně vydělat, prostě příjemné místečko. Od majitele baru mám slíbenou lahev vodky, kterou obratem dostávám. Timur mě dvakrát poráží na 4-handi a vodku a pivo s díky odmítá, že pil včera a že si zůstane na čajíku. To by v tom byl čert… Po chvíli přehodnocuje své rozhodnutí a nesměle si dává pivo. Pak pookřeje a dá si s námi jednu malou vodku. Následuje druhá, třetí, čtvrtá, atd. atd. A co se neděje – Timur 5-dan odkládá svetřík, na němž má žlutě vyšité 围棋 a GO a řádně posilněný oblíbeným mokem se vydává na taneční parket. V rytmu hudby zapřádá konverzaci s japonskými dívkami. Odskočím si na toaletu a když se vracím, Timur poskakuje uprostřed kruhu tanečníků a tanečnic po rukou, všichni tleskají a Timur je králem večera. Odcházíme až k ránu, 5-dan je docela zmožený, strávil několik hodin v poloze -180°. Legendární oslava!

Jak se tu žije

Při jídle

Jinak se snažím chodit denně na výuku, škola začíná ve zcela nekřesťanský čas, už v půl deváté ráno. Každý den jsou dvě 90 minutové jazykové lekce plus jednou týdně nepovinné předměty, kaligrafie, taijiquan a ping-pong. Poplatek za semestr je 8250 yuanů, nájemné se pohybuje kolem 700 yuanů na osobu/měsíc a vyžít se dá za bez problému za 40 rmb denně. Většina studentů si přivydělává výukou angličtiny (cca 90 rmb za lekci), lépe placené brigády jsou typu hostess – stojíte například u vchodu do klubu a tváříte se co možná nejvíc přiblble, což mi docela jde, peníze na hodinu jsou v porovnání s lekcemi angličtiny skoro čtyřnásobně vyšší, proto preferuji tento druh „práce“. Do Chengdu jsem mimo jiné jel i proto, že je tu v porovnání s pobřežím podstatně levněji, ceny proto nelze zobecňovat na celou Čínu.

Na zimní prázdniny se vracím na Moravu, koncem února zpět do Číny. Blog (Mikin v Číně) se mi zničehonic opět rozjel, kdyby to někoho zajímalo, negočkařské novinky sázím tam.

Pokračování příště…

Napsal Mikuláš Nozar

Vložil: | 02.03.2011 | Kategorie: Blog

Komentář(e): 5

#1 Vložil: Za gočkem v Číně, 2. část | Mikin v Číně | (03.03.2011, 06:56 )

[...] Pokračování oblíbeného seriálu na egobanu :) [...]

#2 Vložil: Vlada | (04.03.2011, 09:09 )

Opět moc pěkná reportáž!
Několikrát jsi zmínil ceny za různé lekce a brigády, nesplet jsi se? 90 juanů za lekci anglictiny, 250 korun, za to by nekteri ucili (go) i tady. A za práci hostesky před vchodem 4x víc? Jestli to je tak, tak se cena práce za posledni 4 roky zpětinásobila a my přestáváme mít strach ze záplavy laciného zboží.

#3 Vložil: mikinvcine | (04.03.2011, 09:37 )

Dik:)
Opravdu, průměrná odměna za lekci angličtiny (90 minut) je 100 yuanů, kamarádi mají i 150 (native speakers mají velkou výhodu). Hostess je nárazovka, ale měl jsem za hodinu 400, to byl zatím nejlepší job. Jsou tu neuvěřitelné sociální rozdíly, lidé na ulicích prodávají papuče a spravují boty, kolem nich projíždějí nejnovější Mercedesy…
Před týdnem jsem kupoval notebook a zvažoval jsem, jestli koupit u nás nebo tady. Kupodivu u nás to vychází levněji, viz http://www.pconline.com.cn/.

#4 Vložil: Audun | (04.03.2011, 17:22 )

Ahoj. Vynikající reportáž. Zvlášť popis čínského turnaje mě dostal :) . Nedočkavě čekám další pokračování…

#5 Vložil: cung-fou | (05.03.2011, 12:48 )

Pěkné. Úplně jsem si oživil doby, kdy jsem začínal hrát go, prokousával se přes malé děti a třásl se, abych neprohrál. Akorát v Číně to evidentně čeká i o dost silnější třídy než 20 kyu.

Taky jsem si vzpomněl, jak mi na MS juniorů tehdy malý Korejec Kang Dongyun (dnes špičkový profesionál) říkal Big Nose Uncle (tedy ve zprostředkovaném překladu). :-)