Zážitky z pařížského velikonočního turnaje

Do prosluněné Francie na Pařížský turnaj, který byl také mimo jiné finálovým dílem série Toyota tour, jsme se vypravili autem již v pátek večer ve složení Radek Nechanický (dále v textu Nechy), Martin Kužela (dále Koules), Koulesova přítelkyně Eva (dále Kouleska) a moje maličkost (dále Já).Výchozím bodem našeho putování byla svatební hostina goisty Luďka Šaloma a jeho okouzlující čínské nevěsty Lu Yan. Vytrženi z prostředí nadmíru příjemného, jsme se nejprve vypravili doplnit nezbytné zdroje potravin do nejmenovaného obchodního velkokomplexu na pražských Letňanech. Zde jsme se setkali s poslední členkou naší výpravy, kamarádkou Koulesky, Evou. Po doplnění strategických zdrojů (a těmi lze pivo domácí provenience jistě nazývat) jsme se konečně vydali na cestu.

Na naší pouti nás neomylně vedla Nechyho GPS, která ve spojení s „neomylným“ mapovým programem disponujícím libým ženských hlasem, tvořila „ultimátní“ navigační prostředek. Až na hraniční přechod v Rozvadově mě cesta celkem bavila …. pak už začínala být krajně nudná … vyčerpávající … a ke konci již zcela nesnesitelná. Přeci jen to bylo na vzdálenost hodně přes 1000 kilometrů. Po sedmnácti hodinách jízdy jsme dorazili k cíli, hotýlku na francouzském předměstí. Menší problém byl pouze ten, že na pokoji pro tři lidi nás potřebovalo bydlet pět. Čeští účastníci Italského GO kongresu by si naše ubytovací prostředí dokázali jistě velmi barvitě představit. Podle známého hesla „Lídl je levnější“ jsme v nedalekém supermarketu doplnili zásoby potravin (hlavně obrovské množství toustového chleba, který se stal po dobu našeho pobytu základní potravinou). Na krátké procházce po okolí jsem se zděšením zjistil, že Francouzi jsou vpravdě neskuteční „bordeláři“. Například na úseku dlouhém asi 400 metrů podél jedné z frekventovaných předměstských silnic jsem zpozoroval dostatek součástek pro sestavení kompletního osobního automobilu, o odhozených papírech a dalším „bordelu“ ani nemluvě.

Ulehli jsme ve stavu naprostého vyčerpání a ráno po rychlé snídani již nedočkavě vyrazili ku hracímu místu. Po cestě do hracích prostor jsme se poprvé seznámili s přecházením ulice „po pařížsku“. Tento krásný zvyk spočívá v naprosté ignoraci semaforů na přechodech pro chodce i případných projíždějících aut. Pod kola nám skočil černoch a Koules stačil smykem auto zabrzdit jen se štěstím. Také většina pařížských šoférů se chovala jako naprostí piráti a slušný český řidič se s tímto jen velmi těžko srovnává. Až mi někdo bude zase tvrdit, že čeští řidiči jsou nejhorší v Evropě, vysměju se mu do obličeje. V hracích prostorách jsme potkali další české účastníky turnaje, Kláru Žaloudkovou a Janu Hricovou. Turnaj se konal v překrásné historické budově na náměstí Place d’Italie a účastnilo se ho bezmála 300 hráčů. Překvapením mezi účastníky pro nás byl také japonský profesionální hráč o síle 9.danu Nakano Yasuhiro. Ten jednotlivá kola dokonce hrál v tradičním kimonu a originálních japonských sandálech. Proč se na tento významný evropský, avšak přeci jen amatérský, GO turnaj vypravil, se mi bohužel nepodařilo zjistit. Možné je, že po tom jak se zesměšnil v legendárním televizním turnaji (klip zachycující jeho osudný omyl dodnes koluje na internetu) se již ve své rodné Ósace stydí hrát (to je však čirá spekulace).

Hned první kola turnaje nám ukázala, že to rozhodně nebudeme mít lehké. Francouzský styl hry se nám (hlavně na úrovni kyu hráčů) zdál velice podivný. Také někteří moji soupeři se chovali s prominutím jako „idioti“ a snažili se mě sveřepě vyvést z míry. Toto způsobilo, že jsem jim bohužel dokonce ve dvou partiích potupně podlehnul. Herní podmínky byly vskutku obtížné a podle všeobecného konsenzu se dále o výsledcích českých hráčů nebudu radši dále zmiňovat. Ostatně můžete si je lehce vyhledat. Asi nikdo z nás nedopadnul herně tak, jak by si přál. Raději se tedy budu věnovat popisu turnajové atmosféry. V neděli večer se měla konat GOistická párty. Vzhledem k tomu že pařížským pořadatelům jsem vůbec nerozuměl (asi jako většina z nás) a oni nám v „normálním“ jazyce nic nechtěli říct, měli jsme o konání párty pouze velice kusé informace. Proto jsme pro jistotu začali „pařit“ hned po skončení čtvrtého kola. Toto vedlo k dalšímu zásadnímu zjištění, a to že Francouzi neumí pořádně natočit pivo. Musíte přeci uznat, že vytáčet půllitry piva (vlastně „odporné“ plastové kelímky) rychlostí jeden za minimálně pět minut je hrůzostrašné! Takoví by se v české hospodě neuživili. Po pár pivech jsme se nakonec přeci jen začali přesouvat metrem přes polovinu Paříže do místa konání oslavy. Vevnitř bylo plno a draho. Uspořádali jsme tedy „podvojnou“ párty na chodníku před restaurací. Účastnili se ti „nejlepší“ GOisti, tedy Češi, Maďaři a solidárně i Cho Seok-bin. „Czech-Hungarian“ párty zásobovaná plechovkovým pivem z blízkého supermarketu pokračovala vesele až do té doby, kdy nás pod hrozbou přivolání policie číšník z okolí restaurace vykázal. Spolu s Radkem jsme pak absolvovali únavnou cestu metrem zpátky na periférii. Radek zná již Paříž téměř dokonale a ve spletitém pařížském metru jsme se museli vracet o pár stanic pouze jednou.

A najednou tu bylo velikonoční pondělí a s ním i poslední den turnaje. S českými velikonočními zvyky jsem tvrdě narazil. Francouzské dívky o něčem takovém jako vyšlehávání velikonoční pomlázkou v životě neslyšely. Dozvěděl jsem se od nich jen něco o nudných zvycích typu hledání čokoládových zajíčků v trávě a podobně. Nechtěl jsem tedy raději riskovat, že by na mě nějaká francouzská dívka po „životadárném“ (každý přece ví, že dívka nevyšlehaná na velikonoce pomlázkou do roka uschne) výprasku pomlázkou nechá zavřít do vězení a pomlázku dovezenou z domova jsem radši ani nevytahoval. Vyhlašování výsledků se „táhlo“ a zpoždění narostlo snad na dvě hodiny. Trochu jsme to Francouzům oplatili snad jen tím, že dlouhou chvíli při čekání na vyhlášení jsme si krátili výrobou papírových šipek z distribuovaných propagačních materiálů a metali je po pořadatelích. Já osobně jsem tedy nakonec vyhrál knížku. Měl jsem na výběr z mnoha různých titulů. Až na jeden exemplář, který se mi nakonec se štěstím povedlo ukořistit, všechny ve francouzštině.

Po vyhlášení jsme již nasedli do auta a radostně vyrazili k domovu. Díky „bezchybné“ navigaci přes GPS jsme se dostali během cesty i do velmi vtipných situací, kdy nás GPS ve snaze o co nejkratší cestu navedlo na nepoužívanou polní cestu, která se bohužel pro standardní osobní automobil ukázala zcela nesjízdnou. Když jsme se po celonoční cestě někdy okolo deváté hodiny ranní konečně dostali zpět do Prahy, asi všem se nám ulevilo. Zvesela jsem šel rovnou do práce. Pevně doufám, že jste snad alespoň částečně “nasáli” atmosféru pařížského velikonočního turnaje a reportáž se vám líbila. Mě osobně se na turnaji líbilo moc, a to i přesto jaký názor jsem si na Pařížany (a nebyl jsem nejspíš sám) udělal.

Napsal: Vladimír Bíňovec