Visegrád (12.-13. 5. 2007) – PGEC

Už zítra začíná první z turnajů nové evropské Grand Prix – Pandanet Go European Cup 2007/2008. Hráči se mezi sebou poperou o prvních 50 bodů do žebříčku PGEC, který pozná svého vítěze až po 16 turnajích příští rok v Paříži. Nás může těšit, že se do městečka, které se nachází mezi Budapeští a slovenskými hranicemi, chystá i početná výprava z Česka.

Na turnaj do Visegrádu se tento rok sjela opravdu velká konkurence, především pak v horní MM skupině, jak jste si již jistě všimli ve výsledkové tabulce. Obzvláště pak účast Cristiana Popa z Rumunska pozvedla turnaj o stupínek výše. Od nás se zúčastnilo 9 hráčů. Českou a moravskou výpravu doplnil ještě téměř domácí Ondra Šilt, který bydlí snad dvacet kilometrů od Visegrádu.

Naše auto (Jana, Klára, Radek a já) dorazilo před desátou, ale organizátoři na nás ještě čekali, takže nebyli žádné problémy s ubytováním. To sice stálo 14 eur na noc, ale byla v něm zahrnuta plná penze a nakonec jsme ještě dostali 10 eur slevu, takže to nakonec vyšlo velice levně. Horší to bylo se startovným, protože mnozí z nás se vzhledem k velice brzké uzávěrce přihlášek, nepřihlásili včas a museli platit 80% penále, tedy celých 8 eur. Rychle jsme zaskočili na jídlo do pěkné restaurace na břehu Dunaje a zbytek večera jsme strávili na příjemné zahrádce, kde nám bylo doporučeno “typical Slovak beer” Staropramen. Hospůdek bylo ve Visegrádu opravdu hodně. Snad na každém rohu. Nás a především pak mne, Plzeňáka, potěšila “Gambrinus sörözö”, kam jsme však nakonec nešli, abychom netrhali partu.

Samotný turnaj sice začal se zpožděním, ale na to jsou hráči go už zvyklí. Hrálo se ve velice pěkných prostorách s dostatečným komfortem ke hraní, jehož součástí bylo i zdarma poskytované občerstvení. Trochu nám ale ztrpčovalo hraní to, že venku bylo tak krásně, že místo sezení ve vyhřáté místnosti by každý raději šel na blízký hrad, který je opravdu majestátní dominantou celého okolí. Přesto jsme se snažili a první den podali dobré výkony. České výpravě se docela dařilo. Jediným vyloženě nespokojeným členem mohl být asi jen Vítek s nulou (ovšem bral to sportovně), kterého snad rozhodilo to zvýšené startovné, snad měl nedostatečnou motivaci, protože nebyl ani v jednom z družstev, která se rvala o přední pozice v soutěži národních týmů. Ta byla opravdu pěkným zpestřením celého turnaje. Jeden tým tvořilo pražské auto (viz výše) a druhý, moravský, Ondra Šilt, Jarek Jiruše, Martin Štoudek a Ondra Jurásek, kteří startovali ve stejném složení již minulý rok. V horní MM skupině byli po prvním dnu neporaženi Cristian Pop a Pál Balogh a příští ráno se mělo rozhodnout o vítězi turnaje právě mezi nimi dvěma.

Večer se rozpoutal hon na forinty. Naše auto totiž přijelo lehkovážně úplně bez maďarských peněz s tím, že to na místě lehce vyměníme. Ti zodpovědnější měli alespoň eura, ti méně zodpovědní (jako třeba já) pak jen koruny. Přestože máme jednu z nejpevnějších měn na světě, nikdo o ně příliš nestál. Nakonec jsme se však propracovanou půjčovací strategií dopracovali jakéhos takéhos obnosu. Spolu s rovněž početnou slovenskou výpravou jsme vyrazili za krásami nočního Visegrádu. Opět jsme seděli u Dunaje a bylo tam velice hezky. Pak se k nám ještě připojil Csaba, a tak nám večer příjemně utíkal. Tentokrát se příliš dlouho nezdrželi Rumuni, kteří přijeli s manželkami, ale zašli jsme s nimi alespoň na tradiční “tiskovku” po turnaji. To už ale předbíhám, protože nás čekala ještě dvě kola.

V neděli se konečně rozhodlo o vítězi celého turnaje, jímž se stal největší favorit Cristian Pop. Druhé a třetí místo připadlo domácím borcům a za nimi skončili naši dva šestí dani. Naše výprava celkově skončila s nadprůměrným výsledkem, a tak se potvrdilo, že Češi do zahraničí ratingové body rozdávat nejezdí. České družstvo (Black horses) dokonce obsadilo třetí místo v silně obsazené soutěži týmů (všichni jsme měli tři body), když jen o jeden bod předstihlo družstvo moravské. Vyhráli jsme diplom, který stopila kapitánka Jana, hrníček, a vína, jež byla opravdu vynikající, jak jsme zjistili na zpáteční cestě. Organizátoři ovšem udělili i mnoho dalších cen (student, žena a mnohé další, které jsem ani nestihl registrovat). Poněkud zvláštní bylo, že vyhlášení se konalo až zhruba dvě hodiny po skončení partií (pořadatelé ještě tiskli diplomy a vůbec nijak nespěchali). I přesto na něj počkalo poměrně dost účastníků turnaje. Nakonec nám to zase tak nevadilo, protože jsme alespoň stihli již výše zmíněnou “tiskovku”.

Na zpáteční cestě jsme se krátce stavili u Dunaje a na doporučení Ondry Šilta na delší chvíli u ostřihomské katedrály, což je opravdu monumentální stavba, od níž byl i fantastický výhled na Dunaj (aj, to širé more). Turnaj ve Visegrádu patří rozhodně k těm, které stojí za to navštívit. Ostatně za vše mluví Radkovy fotografie. Doufám tedy, že příští rok budeme mít v soutěži týmů mnohem více družstev.

Napsal: Jakub Mírka

Fotoreportáž: Radek Nechanický