Angličani přiletěli společně z Němci asi o hodinu později a všichni společně jsme vyrazili busem do hotelu. Po ubytování se jsme měli cca 4 hodiny volno a rozhodli jsme se je využít k tomu, že si zajdeme někam v okolí na oběd. No, vzhledem k tomu, že všechny hospody, co jsme potkali, měly jídelní lístky popsané v obrázcích, vybrali jsme si nakonec jednu, která vypadala celkem skromě a nabízela v latince polední menu (vlastní výběr opět ve znacích)za 1260 YEN (cca 200 Kč). Z poledního menu (pro Půlču) se vyklubal zeleninový salát jako předkrm, polévka na způsob misu, hlavní jídlo (dle výběru biftek s rýži a se zeleninou, kuře na kari, nebo hamburger) a zákusek. Voda k pití byla počas jídla v neomezeném množství. Po obědě jsme se šli zabydlet. Bydlíme v hotelu Green Palace cca 10 minut pěšky od Nihon Ki-inu. Na pokoji jsou internetové přípojky a na recepci mi půjčili měnič proudu, abych si mohla připojit vlastní notebook. Nicméně, to jsem již včera nestihla. Čekala nás ještě cesta do Nihon Ki-inu a odtud do Ginzy na slavnostní večeři se sponsory. Tady se k nám připojila i Yuki Shigeno. Večeře byla relativně krátka. Trvala jen 3 hodiny. Opět pro Půlču – bylo jen 5 chodů, ale ty popsal již Janek ve vzkazovníku. Po večeři jsme se vrátili do hotelu a kluci šli spát. Byli již pořádně unaveni, protože jsem jim ve snaze co nejrychleji se přizpůsobit danému časovému posunu nedovolili jít spát během dne. Já s Martinem, Yuki a s vedoucím německého týmu vyrazili ještě na společenské pivo do blízkého baru. Na mne ale nějak padla únava a po prvním pivu jsem se vrátila na hotel a šla spát. Bylo krátce po desáte. Martin s Yuki ale vydrželi až do půl jedné. Během noci se ukázalo, že to možná nebyla ani tak únava, co mne vyhnalo spát, jako atak nějaké choroby způsobené možná i tou únavou. Ať to bylo co bylo, nutilo mne to cca co dvě hodiny vstát a navštívít sociální zařízení.

Pak jsme šli navštívit výrobnu diplomů. To je místnost ve které k tomu patřičně vzdělaný Japonec píše kaligrafickým perem na ručně dělaný papír danové diplomy. Navštívili jsme ještě press centrum, kde je velká obrazovka na které se vysílá partie z té hrací supermístnosti, co jsme navštívili na začátku a která slouží pro komentátory partie a tisk během hry.

Potom sme sjeli do suterénu, kde je muzeum go. Měli tam hrací desky zajímavých rozměrů a kluci ožili hned, jakmile jim dovolili si na nich zahrát. Mně se vrátili moje noční problémy, takže mi organizátoři dovolili vrátit se do hotelu. Proto vím další průběh dne jen z doslechu. Kluci se vrátili do hotelu a protože Jankovi se udělalo taky špatně, nešel s ostatními na setkání s profíky do hotelu Okura. To jej stálozítřejší partii před TV kamerami na Igo Shogi Channelu. Původně měl hrát jako evropský nejsilnější hráč. Ale protože japonci si již dnes odpoledne chtěli udělat fotky pro představení hráče na zítřek, nastoupil na jeho místo Ondra. Dnešní lekce byla s Takemiou a třemi dalšími profíky. Ondra s Takemiou prohrál. Takemia se ale ukázal jako gentleman. Jsou tady dve holky, jedna 17. kyu a jedna 10. Nevím, s kterou hrál, ale skončilo to v 9 handicapu remízou 🙂 Lukáš hrál se dvěma 6. dany a skóre uhrál 1:1.

Zítra nás čeká po lekci s profíky v 17:00 hodin místního času diskuse v pořadu Handicap Go Dojo na již zmiňovaném kanálu Igo Shogi Channel. Poté v 17:30 nastoupí za naše barvy k utkání v přímém přenosu Ondra. Kanál má webové stránky na adrese http://www.igoshogi.net ale kde bude ten živý přenos, nevím. Zítra se zase ozveme.

A teď již k dnešku. Ráno jsme měli sraz v 9 na recepci a vydali jsme se na snídani do blízke kavárny. Pak jsme se ještě vrátili na hotel, protože Ondra nechtěl jít v obleku na snídani (očekávaný match v TV) a Lukáš si taky nebral k jídlu bílou košili (tiskovka). Nakonec se ze solidarity navlékl do obleku i Janek. V 10:15 jsme vyrazili do novin Nikkei na spoplečenskou návštěvu. Tyto noviny jsou hlavním sponsorem akce a jejich zástupce byl v pondělí s námi na večeři. Kupodivu manažer, který nás tentokrát přivítal, se zeptal, jestli chceme mluvit anglicky, nebo německy. Opravdu, na rozdíl od svého kolegy z pondělí, zvládal obě řeči. Po krátkém povídání nás provedli redakcí a ukázali nám, jak se dělají noviny. Pak jsme měli cca 2 hodiny volno do odpoledního programu. Již ráno jsme se rozhodli, že nebudeme ztrácet čas vracením se na hotel, ale ze zůstaneme ve městě a začneme s poznáváním Tokya. Takže jsme využili skutečnosti, že noviny sídlí v Ginze a zamířili k blízkému císařskému paláci. Poté, co jsme si z dálky prohlédli palác (blízko k němu nikoho nepustí), jsme si prošli zahrady kolem paláce. Když jsme vylezli ven, tak nám chvíli trvalo, než jsme našli metro a na odpolední program jsme dorazili s mírným zpožděním. Naštěstí jsme přišli před profíky, takže společenské faux pas se nekonalo. Kluci začínali simultánku s Abe Yoshiteru, 9p. Janek s Ondrou s přehledem vyhráli, Lukášovi se to tentokrát nepodařilo. Všichni hráli 3 handicap.

Poté hráli střídavě s Mizuma Toshifumi, 7p, a s Kano Takashi, taky 7p. Nutno říci, že tito mladíci byli asi o něco silnější, než veterán Abe. Lukáš opět prohrál vzdáním, Ondra prohrál o 3 body (obě partie 3 handicap) a Jankova partie zůstala nedohraná, protože již bylo potřeba končit. Janek tvrdil, že taky nestál moc dobře, ale hrál jen 2 handicap. No a pak jsme šli na tu slavnou tiskovku. Původně tam měl jít z každé země jeden mládežník a já. Japonci od začátku tvrdili, že chtějí z Česka Lukáše. Když ale došlo na lámání chleba, tak přišli na to, že tam potřebují Ondru, protože bude hrát tu partii. Lukáš byl již ale připraven, že na tiskovku půjde, tak jsem jim ho vnutila místo sebe. Nakonec to asi bylo lepší, protože tak byla skupina jednolitější. Nicméně, jsem s nimi musela sedět ve studiu a projít celou přípravou. Navíc mi bylo sděleno, že po tiskovce tam budu čekat, až Ondra dohraje. Podle harmonogramu měla
tiskovka probíhat od 17:00 do 17:30 a od 17:30 měl hrát Ondra s Matsumotem Takeshitou, mladým nadějným 6p, 3 handicap. A ještě vyhrožovali, že to bude přímý přenos.

No, takže v 17:00 jsme se sešli ve studiu “Igo Shogi Channel”, které sídlí v suterénu Nihon Ki-inu, a začala nejdříve generálka na natáčení. V 17:30, kdy měl podle programu začít přímý přenos partie, šli teprve kluci na plac a začalo show. Ukázalo se, že nejde o žádný přímý přenos, ale o pořad, který bude v TV někdy v lednu. My jsme na obrazovce v předsálí sledovali průběh natáčení a byla to opravdu sranda. Nejprve na třikrát nacvičovali pozdrav. Každý měl pozdravit ve své rodné řeči. Když se jim to konečně povedlo, tak réžii napadlo, že by u toho mohli ještě mávat. Takže znovu. Podobně to pokračovalo s dalšími otázkami. Nedokáži si vybavit, jestli natočili něco na poprvé. Natáčení tiskovky skončilo někdy před 20 hodinou, kdy jsme původně očekávali, že již budeme někde úplně jinde. Nejspíš v hospodě na večeři. Kolem 20 hod. začala Ondrova partie. Lukáš se rozhodl, že tam zůstane s námi a bude partii sledovat na TV v předsálí. Takže Makova, který na něj obětavě čekal 2 hodiny, aby jej odvedl na večeři a do hotelu, jsme poslali s prázdnou domů. Bez večeře jsme ale nezůstali, protože organizátoři nám přinesli sendviče. Zůstal tam s námi i “nadějný” závistivý 2. dan z Německa – Lars Fikert, který očividně hodně těžce nesl,
že tu partii nehraje on, ale Ondra.

Naštěstí partie se již natáčela bez přerušení (réžie nezastavovala hru a nenutila hráče, aby některé tahy hráli znovu :)), a tak po cca hodinovém boji bylo dohráno. Ondra bojoval statečně a za některé tahy sklidil potlesk na otevřené scéně. Jeden tah mu dokonce okomentovali takto: “místo tohoto tahu jsem čekal jiný, protože takhle silný tah bych od amatéra nečekal”. Přesto Ondra udělal ve hře 3 podstatné chyby. První byla ta, že po svém supertahu zahrál vyloženě měkký pojišťovací tah, druhá, že
nedohrál joseki, kdy měl soupeře v tempu zavřít v rohu a pojistit si 30 bodove území, no a poslední chyba byla, že vzdal partii ve chvíli, kdy již sice zdánlivě prohrával na body, ale právě si vypracoval pozici, kdy mohl zmrtvit soupeři skupinu pres čtvrt gobanu 🙂 Nicméně profíci hodnotili jeho hru velice kladně a rozhodně nám ostudu neudělal. Celou partii komentoval živě z komentátorské místnosti Ishikura Noboru, 9p. Měli jsme možnost nakouknout, jak taková komentátorská místnost vypadá, a to by jeden nevěřil, že profi komentáře se dají pořizovat z místnosti, která vypadá jak kamrlík pro uklízečky kombinovaný se skladištěm. Po partii se ještě natáčel rozbor partie s hráči, komentátorem a překladatelem. Naštěstí opět bez přerušování a opakování.

Nakonec se ještě natáčel závěrečný rozhovor s hráči o dojmech z partie a předávání dárečků. To se točilo opět minimálně na třikrát. Takže těsně před 22 hodinou jsme celí šťastní vypadli. Nějaké sendviče jsme nechali i Ondrovi, tak nás hlad nenutil jít hledat nějaké občerstvení a rádi jsme šli na hotel.

Teď již snad kluci spí (pokud nehrají go) a Makov je zřejmě ještě v hospodě. Já po dokončení tohoto článku asi taky brzy zalehnu. Takže zdravíme všechny čtenáře eGobanu a zase zítra.

Jana Hricová

Později se tedy začali trousit i silnější soupeři. Já uhrál dva body ze tří her (+3d(-2h),+5d,-5d), Ondra vytěžil maximum ze dvou her (+6d,+7d(2h). Jana jednoduše zdolala tři 3.dany a Martin skončil se záporným skóre 1:2. I Janek si nevedl špatně, vyhrál první partii (6.dan), ale druhou nedokončil, jelikož jsme se už museli odebrat na goovou akademii do Roppongi. Cestu jsme si trochu skomplikovali, ale cestou jsme se ještě stihli najíst. Na škole nás přijali velice mile, ale stav školy nebyl optimální, jelikož vypadala jako po válce. Zdejší studenti byli velice silní, přibližně 1.-6. japonský dan, ale někteří byli i trochu slabší, protože by si anglická výprava nezahrála. Já skončil se skóre 1:2, protože jsem poslední partii nedokázal dovést do vítězného konce, ač to bylo na první pohled snadné. První z mých partii ještě komentoval zdejší bývalý student této školy, který má v go vysokou sílu.
Mé tahy komentoval velice pozitivně (zítra se zde možná oběví zápis).
Janek totálně převálcoval svého soupeře (já s ním lacině prohrál), a tak měl možnost si zahrát se zdejším učitelem, který měl sílu přibližně 7.danu. Jankovi velice rychle umřela skupina, tak musel náskok dotahovat a pak vzdal v koncovce, když prohrával o 15 bodů. Ondra se bohužel marně snažil s šampiónem zdejšího klubu a nakonec prohrál těsně o 3,5 bodu. Jinak většinou ostatní členové evropské výpravy měli skóre záporné. Česká výprava předala studentům dárky, což byli ježci v kleci. Oni nám na oplátku věnovali roztomilé látkové pytlíky.

Poté jsme my i německá výprava zašli do zdejší restaurace na ramen. Porce však byly obrovské a tak všichni včetně mě (jsem žrout pažrout) nedojedli svou porci. Jediný kdo to dokázal byl Makov. Pak jsme si šli prohlédnout zdejší Mori-věž (viz. fotky) ve zdejší čtvrti Roppongi, která má do výšky přibližně 150 metrů. Po této prohlídce už byl čas se vrátit do hotelu. Dnes opět nejdeme spát moc brzo, přitom zítra jdeme už v 7:45 zdejšího času na snídani.

Lukáš Podpěra

Dnes ráno v 8:30 pro nás přijel autobus, který nás měl odvézt do Tokyo Prince Hotel, kde v 10:00 začínal match. Kluci se opět navlékli do gala = do obleků. Musím říct, že jim to moc sluší a že si užívají snad i ty obleky. Alespoň je nosí s velkou nonšalancí.

Vysvětlila jsem naší průvodkyni náš problém a poprosila ji, jestli by nám mohla pomoct s kontaktem na AF. Dala se do smíchu a že prý budeme muset zůstat v Nihon Ki-inu. To se klukům ohromně líbilo. Hned začali plánovat, co vše by se muselo stát, aby se náš pobyt tady prodloužil co nejdéle.

Skončili, myslím, u teroristických útoků. Lukáš začal hned počítat o kolik by zesílili, kdyby tady zůstali o rok déle, ale viděl to i z praktického hlediska. Jedním dechem mi sdělil: “Jano, ty bys ale musela pracovat, abys nás tady uživila”. Tak asi tak.

Poté, co jsme dorazili do hotelu a prošli zevrubným školením, jak se chovat v místnosti, kde se hraje o titul, nás krátce před 10 hodinou uvedli do této svatyně. V okamžiku, kdy nám bylo sděleno, že do této místnosti se musí bez obuvi, se začal nějak divně křenit Ondra. Postupně z něj vylezlo, že si ráno ve spěchu vzal jednu tmavěšedou a jednu světlešedou ponožku. Dělal si ale z toho srandu a všichni tři kluci mi kladli na srdce, ať to nezapomenu napsat do reportáže. Tak píši.
Na místě byl již Otake Hideo – hlavní rozhodčí, zapisovatelé a spousta fotografů. Poté, co jsme vstoupili s úklonou do místnosti a začali si sedat na paty u nám vyhrazené stěny, začali cvakat fotoaparáty jak zběsilé. Byli jsme holt rarita. To se jim asi často nestává, žeby do místnosti, ve které se hraje o titul, byla jako pozorovatelé přizvána tlupa Evropanů. Všichni ale byli v dobrém rozmaru. Otake říkal novinářům, co jsme zač a hodně znělo slovo čeko. Taky ukazoval na naše hráče. Všiml si, že Ondra má zajímavý vějíř (dárek od Matsumota ze středy), tak si jej nechal hned ukázat a tvářil se, že se mu moc líbí, že takový ještě neviděl :). Pak již přišel Yamashita. Usadil se na své místo a tvářil se, že nikoho nevidí i když fotoaparáty opět cvakali jak zběsilé. Byl v obleku.

Poté, co aparáty utichly, se objevil ve dveřích Imamura a fotoaparáty se opět rozcvakaly. Každý má přece nárok na vlastní slávu 🙂 Imamura byl v kimonu. Je prý zvykem, že první partii hraje vyzyvatel v kimonu. Usadil se a chvíli byl klid, hráči se po utišení foťáků soustředili. Poté dal Otake pokyn k zahájení hry. Při nigiri opět cvakali aparáty naplno. Imamura si uhádl černé. Chvíli se soustředil a pak zahrál první tah. Pak se zase soustředil Yamashita a taky zahrál tah. Oba tahy reportéři opět zuřivě fotili, jako by to byly rozhodující momenty hry. Pak nám již dali pokyn k opuštění místnosti. Poté nás ještě zavedli do press centra abychom viděli, jak se dělají reportáže z takových utkání. Nakonec jsme se vrátili do místnosti pro veřejné komentáře, které se ale zatím nekonaly. Místo toho Otake zorganizoval minilekci pro silné evropské hráče. Proti sobě si posadil oba německé druhé dany a Lukáše s tím, že budou hrát rovnou. On a oni tři společně proti němu. Kluci budou hrát spolu, on sám. Kluci se budou střídat v tazích a můžou se radit. No, byla to spíš sranda. Ale na celou lekci měli cca 30 minut, takže stejně by normální partie neodehráli.

Otake hru utnul včas, aby ještě stihl klukům říct, kde udělali největší chyby a jak měli hrát, a pak již musel odejít.

Na druhé desce absolvovali podobnou šarádu Janek s Ondrou proti zapisovatelce – profi 3d. Taky nedohráli, protože profička musela odejít střídat na zapisování. Pak se již celá skupina pomalu rozpustila.

Bylo cca 11 hod a oficiální komentáře měly začít v 14:30, ale v Japončině. Pak ale přišla další profička (ta, která zapisovala doposud) a zeptala se, jestli si nechce nekdo zahrat. Chteli akorat nasi kluci, tak si s nimi zahrala opet rovnou proti trem, jako predtim Otake. Pote, co to kluci vzdali, jim vysvetlila chyby a my vyrazili do ulic.

Nejprve jsme se sli podivat na Tokyo tower hned vedle hotelu, a taky jsme navstivili prilehly Zojoji temple, drive palac prvniho shoguna Ieasu Tokugawy, dnes mu zasveceny chram. Po teto prohlidce jsme se vydali metrem do moderní mrakodrapové a vládní čtvrti Shinjuku. Nejprve jsme zašli na oběd do sushi baru a pak již se šli podívat na mrakodrapy. Poprchávalo ale a byla mírna mlha, takže z vyhlídkových věží nebylo nic vidět. Ze Shinjuku jsme už jeli domů. Cestou jsme se stavili v Nihon Ki-inu na nákupy.

Když jsme šli z nákupů, tak ve vstupní hale promítali na velké TV právě on-line match Yamashita-Imamura. Bylo cca 17 hod a Imamura právě zahrál. No a pak se dlouho nic nedělo. Říkali jsme si, že to opticky vypadá, že má Imamura o něco více jistých bodů, ale má tam jednu slabou skupinu a útokem na tuto skupinu se může stát cokoliv. Takže asi Yamashita přemýšlí o tomto útoku. Když bylo cca 17:25, tak jsme si uvědomili, že Yuki říkala, že přijde kolem 17:30 a řekli jsme se, že asi museli přerušit a my tu sedíme před přerušenou partií. Tak jsme se zvedli a šli domů. Začala jsem psát tuto reportáž, když přišla Yuki se dvěma kámoškama a vytáhly mne do hospody. Jedna z nich byla Imamurova manželka a tak jsem se dozvěděla, že Imamura v 17:30 vzdal :). Zřejmě jsme propásli vítězný Yamashitův tah. Jen by mne teď strašně zajímalo, jestli to byl opravdu útok na tu podle nás slabou skupinu 🙂 Večer jsem se ale dozvěděli, že náš let poletí podle plánu. Tak skončilo celodenní uvažování a plánovaní toho, co tady budeme dělat, když se náš pobyt ještě trochu protáhne.

To je pro dnešek vše. Mějte se

Ke chrámu se přichází dvěma od sebe dost vzdálenými bránami. Mezi těmito bránami je tržiště se všemi možnými i nemožnými, tradičními i netradičními japonskými artikly. Na Asakusu jsme měli něco málo přes hodinu a strávili jsme ji hlavně nakupováním dárečků. Pak jsme museli vyrazit do Ikebukura na goistický festival. Ještě než jsme ale opustili toto místo, tak jsme se všichni postupně vybavili deštníky. Přesto jsme do Ikebukura dorazili pořádně promočení. Cesta metrem byla ještě v pohodě. Aby ne, když Lukášek má perfektně nastudovaný plán Tokyjského metra 🙂 Lukáš totiž hned na jedné z našich prvních cest metrem usedl a prohlásil: “než dojedeme, budu si číst” a vytáhl plán metra. No a od té doby se studování tohoto plánu stalo jeho novým hobby. V Ikebukuro ale nastal značný problém s nalezením festivalové budovy a místností, takže jsme zase dorazili s mírným zpožděním. Akorát začínalo společné focení s organizátory v oranžových tričkách. Organizátorů bylo spousta, byli velice vstřícní a obětaví, měli permanentně úsměv na tváři a vůbec kmitali jak z praku kolem nás a kolem všech, kteří na festival postupně přicházeli. Po focení jsme dostali cca na dvě hodiny rozchod, abychom si mohli projít festival a vyzkoušet co koho baví každý podle sebe. Nějak jsem se nachomýtla ke vchodu když přišla naše známa paní sponsorka a hned si mne odchytla. Vzápětí k ní přiběhli dva organizátoři, vysekli jí poklonu do pasu jak to umí jen Japonci a dali se s ní přátelsky do řeči. Tak jsem byla představena Umezawa Yukari, 5p (průvodkyni Hikaru) a Yoko Takemyiovi, taky 5p a jinak synovi Takemyi Masaka. Zjištění, že na tomto festivalu dělají tu nejrutinnější hosteskou práci profíci z Nihon Ki-inu, a navíc ještě prý zdarma jako dobrovolníci, byl pro mne skutečně šok. Nicméně na popularizaci go to má nepochybně ohromně kladný vliv. Ve festivalovém programu byly i výstupy – show na pódiu, jejichž účelem bylo opět přiblížit go a hráče go veřejnosti. Počas našeho pobytu zde bylo číslo – rozhovor s Takemiyou Masaki, Umezawou Yukari a Takemiyou Yoko. Vše probíhalo v japončině, takže jsme z toho měli jen to, co nám přeložila naše průvodkyně. Já ale od ní seděla nejdál, tak jsem pochytila akorát, že Yoko je zdatný kuchař – je to jeho hobby a že rovněž je výborný v šipkách. Jeho tatínek pak vykládal o tom, že jeho velkým hobby je tanec. Že dokonce raději tančí, než hraje go, protože go je práce, kdežto tanec je zábava a že snad každý týden má taneční lekce a přivítal tam i svého tanečního mistra. No a na závěr pro nás zatancoval. Pořadetelé bleskově vyklidili pódium, Takemyia mezitím změnil převlek celý do černého a přišla jeho taneční partnerka ve žlutých šatech styl závodní latina. Začali cha-chou, bylo tam i blues a ještě něco. Celá produkce trvala něco mezi 5 a 10 minutami a měla ohromný úspěch. Tím “live show” na chvíli skončila a my se zase vydali na průzkum sálu. Vzápětí ale pro nás přiběhla naše průvodkyně a postavila nás do fronty na focení s takovým střapatým klučinou (opět v oranžovém organizátorském tričku). Byl moc milý, usmíval se na všechny strany a každému, kdo se s ním vyfotil, dal vizitku. No tak máme každý vizitku Cho-U. Pak jsme již museli odejít. Další bod programu byla návštěva Ryokusei Igo School kterou před 28 lety založil a doposud vede Yasuro Kikuchi, amatérský mistr světa a prý jeden z nejsilnějších amaterských hráčů v historii go. Škola je v klasickém japonském domě s posuvnými stěnami a s tatami a kluci si konečně zahráli v pravém japonském stylu – na tatami a u goistických stolečků. Tato škola je prý jedna z nejsilnějších v Japonsku a hodně jejich žáků se stává insei a pak profíky. V každém případě jsme dostali jako Evropa totálně na budku. Naši hostitelé byli moc milí. O jejich srdečnosti svědčí fakt (jak jsem se zmínila na začátku, celý den lilo jak z konve), že zatímco my jsme hráli, resp.sledovali hru, oni nám fénem vysoušeli boty. Po skončení utkání jsme se srdečně rozloučili a s představou zítřejšího brzkého ranního vstávání se všichni odebrali na hotel.

Takže se mějte a já jdu ještě balit.

Jana