Rozhovor s Janem Horou

Nemůžu se hned na úvod nezeptat, jaké to je být mistrem republiky?
Je to moc prima. Ještě lepší by to bylo, kdybych měl o pět roků míň a zúčastnil by se i náš nejlepší hráč.

Vybavuješ si ten okamžik, kdy končila tvá poslední partie na mistrovství s Radkem? Co se ti v tu chvíli honilo hlavou?
“No konečně, no konečně”! Už to bylo počtvrté vůbec, co jsem hrál v posledním (resp. předposledním) kole o titul a potřetí za sebou. Partie byla dobrá, tak jsem měl radostný pocit, že jsem si titul zasloužil.

Měl jsem možnost sledovat většinu tvých partii na MR. Přišlo mi, že ve všech jsi měl víceméně navrch, až právě na tu závěrečnou. Mám pravdu?
Taky to hodnotím podobně. Kromě partie s Vítkem, kdy byla pozice docela dlouho vyrovnaná, jsem vždy výhodu získanou hned v zahájení zúročil v poměrně snadné vítězství. Tím nechci říct, že moji soupeři neměli šance na zvrat, jen je nevyužili. Největší možnost měl Vláďa, který mohl tvrdě zaútočit na mou nezajištěnou skupinku. V partii s Jankem byla zase pozice několik tahů hodně komplikovaná a nebyl jsem schopen s určitostí říct, jak vše dopadne, i když se mi zdálo, že mám navrch … Tak by se dalo pokračovat.

Působilo to na mne, jakoby Radek tvé neobvyklé tahy eliminoval hned na počátku. Pak ses dostal do skoro beznadějné pozice… Zapochybovals na chvíli, nebo sis po celou dobu věřil?
Spíš jsem si to zavinil sám. Hned svým šestým (tj. dvanáctým) tahem jsem udělal obrovskou chybu. To se mi v tak raném zahájení už moc nestává. Hra se ale vcelku brzy – po proběhnutí dvou bojů v rozích – vyrovnala, takže jsem měl malinko navrch. Ten, kdo se dotáhne, má většinou psychologickou výhodu. Pak jsem se ale nechal na jednom místě překvapit a v zápětí si nevšiml jednotahového střihu. V té chvíli jsem cítil, že jsem hodně blízko konce, ale nepropadl jsem v beznaděj. V tom je jeden z největších rozdílů mezi dobrými a těmi nejlepšími (nejen v go) – zachovat klid a zdravou sebedůvěru, ať se děje, co se děje. Když jsem si partii pečlivě rozebíral doma, zjistil jsem, že Radkova převaha nebyla tak hrozivá. Radek několika bezpečnými tahy o výhodu za nějaký čas přišel. Druhé zvrácení nepříznivého stavu mi dodalo sílu až do konce partie. I když se v byoyomi děly zavrátné věci a oba jsme měli několik šancí, jak partii jediným tahem rozhodnout. Taky koncovka byla složitá a překvapivě vyzněla o trošku líp pro mě. Z mého pohledu to byla i přes spoustu chyb dobrá partie – zajímavá, vyrovnaná, bojovná.

Jsi teprve čtvrtým českým hráčem, kterému se podařilo vyhrát titul a postoupit tak na MS do Japonska. Tak trochu to vypadá, že pokud člověk nemá 6. dan, je bez šance. Máš stejný pocit?
Sám víš, že to není tak jisté, viz mistrovství z Mikulova… Nedovedu si ale představit, že by se někomu, jehož reálná síla není mezi 5. a 6. danem, povedlo na jednom turnaji dostat výsledkově před Ondru, Radka, Vláďu a mě. Na tomhle mistrovství naznačil Vítek, že má na to být za rok dva tím, komu by se to mohlo podařit. Písa to zase zřetelně naznačil v Brně.

Když je řeč o třídách, co všechno je třeba udělat pro 6. dan? Jak tvrdě jsi musel trénovat?
O tvrdé práci u mě nemůže být moc řeč. Tím nechci říct, že bych go věnoval málo času. Naopak, věnoval jsem a věnuju mu mnohem víc než bych rád.
Když jsem byl mladší, tak jsem hodně řešil tesuji úlohy, několik roků už jen přehrávám partie a bohužel většinou jen na počítači. V létě jsem začal hrát na Dragonu. Před důležitým turnajem se snažím sehrát několik rychlých partii na internetu.

Bez téhle otázky by rozhovor o go snad ani nemohl existovat. Jak ses tedy ke hře go vlastně dostal a kdo byl v začátcích tvým učitelem?
Go znám od táty, s kterým jsme ale hráli podle špatných pravidel. K opravdovému turnajovému mě přivedl můj bratranec Štěpán (12. kyu). Měl jsem štěstí, že jsem měl ze školy blízko k Holečkům. David se mnou pravidelně hrál, komentovali jsme společně partie, přivedl mě do Gaike, … Myslím, že to bylo kvůli jeho dobrému, pěknému stylu, že jsem pochopil, že go není jen o střihu a bojích. Jsem mu za vše stále moc vděčný. Hodně mi taky pomohl Vláďa Daněk.

Nějaký čas jsi byl členem zmiňované školy Gaike. Tak se zdá, žes jako jediný splnil vytýčený cíl. Nemrzí tě, že už podobné sdružení hráčů nefunguje?
To mě mrzí moc. Bohužel mezi nynějšími českými hráči není dostatek nadšenců s opravdovým zájmem pro takový podnik Ve skutečnosti znám jenom dva, možná tři.

Na chvíli odbočím k civilnímu životu. V krátkém časovém horizontu studuješ už třetí vysokou školu, prozraď čtenářům, jak to s tebou momentálně vypadá a co máš do budoucna v plánu?
Nejprve jsem studoval matematiku, s tou jsme si ale moc nerozuměli. Teďka (tj. v létě) končím studium teologie a filosofie na Husitské fakultě Univerzity Karlovy. Žel nejsem moc dobrým studentem, ale měl jsem štestí při výběru. Při husitské jsem ještě dva roky studoval logiku, ke které bych se v budoucnu distančně rád vrátil.

Někteří o tobě možná neví, že jsi hrál vrcholově tenis. Nechybí ti fyzický sport? Přece jenom u go se zapotíš maximálně v byoyomi.
Vrcholově ne, závodně ano. V tom je podstatný rozdíl. Intenzivní sportování mi určitě chybí, mým jediným pravidelným sportem je teď ježdění na kole. Z ostatních upřednostňuju pingpong a volejbal. Už dlouhou dobu bych rád začal pravidelně plavat.

Před pár lety se většina goistů dobře pobavila nad tvým útěkem do Izrale, který skončil na Slovensku. Můžeš trochu poodhalit, co tě k tomu přivedlo? Je mi známo, že to pro tebe nebylo zrovna veselé období, jak to na první pohled vypadalo.
Nejen go hráčů. Nejvíc mí spolužáci, nejmíň má rodina. Jednoznačně stál můj výlet za to. Největším ziskem byl poznatek, že jsou mi někteří tak blízcí, že se na ně můžu opravdu spolehnout a opřít se o ně.

V září ti skončilo funkční období ve výboru. Jak bys zhodnotil své působení v čele „goové smečky“?
Má to dvě stránky – osobní a obecnou. Osobně jsem se svou činností docela nespokojený. Největší problém jsem měl s komunikací s hráči a také s dodržováním termínů. Obecně jsem poznal 2 věci: Tou první je, že máme moc dobrého předsedu, který má schopnosti, ale i chuť, čas a sílu něco opravdu změmit. V Martina Kovaříka vážně věřím. Tou druhou je fakt, že je málo mu podobných lidí a k tomu je navíc spousta stěžovačů a kritiků. Děsí mě to, že je jich hromada i mezi reprezentanty, těší mě to, že se ti podobní (bez výjimky) sešli v novém výboru.

Na lidi ve výboru (podobně jako třeba v parlamentu) se nadává běžně. Je to taková národní zábava. Většinou se spílá lidem ve vedení, protože nic nedělají. Tys měl ale trochu jiný problém…
Hlavních příčin zvýšeného “nadávání” je několik. Největší je ta, že se strašně moc věcí zprůhlednilo. Nové řády, stanovy, pravidla pro reprezentanty atd. To dřív nebylo, tak se ani moc nevědělo, na co přesně nadávat. S tím souvisí i dělba práce – to taky dřív nebylo – teď je to o moc lepší. Taky mi příjde velká škoda, že někteří lidé dělají hodně záslužné práce pro go bez bližší spolupráce s ostatními a výborem.

No, popojedeme od politiky raději zpět ke go. Všiml jsem si, že se z tebe pomalu a jistě stává goový maniak. Kromě toho, že tě pohltilo internetové a hospodské go, velmi pozorně sleduješ profi scénu. Turnaje, výsledky, partie atd. Je tato diagnóza správná?
Označení goový maniak se mi ani malinko nelíbí, jistou silnou závislost u sebe ale pozoruju. Sleduju (na Igo-kisenu) s velkou horlivostí výsledky z profesionálních turnajů, drtivou většinu důležitých partii si překlikám na Go4go nebo Gobase. Internetové go zase tolik nepěstuju, novoroční KGS “mamolení” bylo jen výstřelkem. Když jsem s goisty kdekoliv v hospodě, tak mě go může jedině potěšit, nikoli otrávit.

Při zahájení MR ve Frýdku-Místku s tebou dělala Česká televize rozhovor. Bohužel byl nejspíš nešetrně ustřižen. Mohl by jsi, prosím, zopakovat a rozvést tu myšlenku o zrcadle? Přišla mi velmi zajímavá.
Žádná nová myšlenka pod sluncem. Čím rozmanitější, komplexnější činnost kdo dělá a také čím větší čas jí tráví, tím více odráží jeho vlastnosti, rysy, dovednosti a podobně. Co se týče intelektu a psychiky, patří go mezi ty nejrozmanitější. Myslím, že se lze i jen z pouhých zápisů partie dozvědět o člověku mnoho. Když toho člověka navíc znáte osobně či jste ho viděli hrát, nebo s ním dokonce hráli osobně – poznáte ho hodně do hloubky. Zrovna tak pozná i on Vás a skrze toto vzájemné poznávání druhého, poznáváte zároveň i sami sebe. Goban s kameny je při tomto prostředníkem, spojovacím článkem – zrcadlem, kde se střetává – spojuje a odráží – to nejniternější z Vás. Pak už stačí do toho zrcadla jen pohlédnout a číst.
Ta představa, že to tak alespoň z části opravdu je, se mi moc zamlouvá.

Máš nějaké poselství pro lidi, jimž se stalo go osudným?
Mám jich několik: Nepřistupujte ke go jen jako ke hře, berte ho taky jako umění. Počítačovému respektive internetovému go se dnes už jen ztěží vyhnete, ale je možné ho využívát pouze jako zdroj (partií, úloh atd.) a prostředníka (ke hře se silnými protivníky). Skutečný goban a kameny by měli být tím hlavním pomocníkem ke studiu. Mějte upřímnou úctu (nejen) k lepším hráčům, ale vězte, že ani ten nejlepší z nich nemusí mít vždycky pravdu, co se týče věcí go, natož věcí ostatních.

Krátký dotazník na závěr:

Nejoblíbenější turnaj u nás a v zahraničí?
Bečov/Mikulov a Paříž

Nejoblíbenější goista – amatér a profík?
Mero Csaba (6.d) a Korejec Park Yeonghun (9.p)

Oblíbené jídlo a nápoj?
Vepřo knedlo zelo, v poslední době taky čínské nudle.
Z nápojů čaj, nejlépe silný černý.

Oblíbený film a seriál?
Prolomit vlny, Amélie z Montmartru, Vykoupení z věznice Shawshank, …
MASH, Futurama, Ano pane ministře, …

Oblíbená hudba?
Ze zahraniční Beatles, Doors, Elton John, …
Z české Nohavica, Mňága a Žďorp, staré Chinaski, …

Připravil Ivan Kostka