Šimara: Jak se zlepšit? Hodně mi pomohlo studium Shusaka

Souboj s Korejcem Hong Seul-ki na letošním Pandanet Cupu v Brně

Jan Šimara je bezesporu jeden z největších talentů českého go! Narodil se 15. prosince 1985 ve Zlíně, kde momentálně studuje fakultu informačních technologií na univerzitě Tomáše Bati. Svou nynější třídu (5. dan) si uhrál letos v dubnu.

Nedá mi to, abych se hned na začátku nezeptal, co se děje s tvou výkonností? Ač turnaje stále vyhráváš, přicházejí nečekané prohry jako třeba teď v Ostravě.
V poslední době mám problémy se sebekázní. Když už si myslím, že mám vyhranou partii, zvlášť se slabším soupeřem, ztrácím pozornost a lehce tak udělám hrubou chybu. Někdy se mi stává, že neodehraji nějaké důležité sekvence precizně. No a taky cítím, že mi trošku degeneroval styl, což se snažím aktuálně změnit, i když to není hlavní důvod proher s druhými nebo 3. dany.

Takže to mám chápat tak, že po tvém raketovém vzestupu přišla stagnace?
No, určitě jsem teď na spodní straně sinusovky, která mě doprovází celou kariéru, ale doufám, že to není nějaká dlouhodobá stagnace. Věřím, že se brzy vrátím zpět do formy a zase se o kousíček zlepším (úsměv).

Přesto mi přijde neuvěřitelné, že vlastně ještě nedávno z tebe měla většina hráčů legraci, jak jsi pořád chtěl hrát partie a snad pokaždé z toho byl šílený výprask. Dnes se to obrátilo, “lekce” uděluješ ty a často i s handicapy. Kde se to v tobě tak najednou vzalo?
Tak na tohle se těžko odpovídá. Řekl bych, že zlom nastal, když jsem překonal 1. kyu (předtím jsem byl přes dva roky mezi 3. – 1. kyu). Hodně mi pomohlo studium Honinba Shusaka, při kterém jsem pochopil spoustu věcí a hru začal vnímat úplně jinak. Od té doby to šlo nějak samo, stačilo už jen hrát a občas něco postudovat.

To mě těší! Další hráč, který vyrostl na Shusakovi. Máš ještě i jiné profesionální vzory?
Nemám žádného konkrétního favorita, víceméně sleduji ty nejlepší. Pokud bych měl opravdu někoho jmenovat tak Lee Sedol – od té doby, co hraje normálně (pro obyčejné smrtelníky více srozumitelné než to, co dělal dřív), pak Han Sanghoon, Gu Li, Yun Junsang, Choi Cheolhan a mnoho dalších. Obecně mi je bližší bojovné, silově orientované go, které jsem v poslední době opustil. To je taky možná důvod mého aktuálního propadu.

Pokud mě paměť neklame, tvé počátky v go jsou dosti kostrbaté. Pověz něco o tom, jak ses ke hře dostal?
Poprvé jsem se setkal s go na šachovém táboře, kde bylo i pár goistů. Tam mě Vladimír Fišer seznámil s pravidly a velmi ochotně se mnou hrál volné partie, kdykoliv jsem měl chuť. Přestože byl tábor jen sedmidenní, go mi dost popletlo hlavu. Během šachového tréninku se mi v hlavě zjevovaly různé tvary a primitivni sekvence jako gety atp. O přestávkách jsem pak vždycky utíkal za Fíšou rychle sehrát jednu bleskovku na 13×13.

Po návratu do Zlína jsem začal celkem pravidelně navštěvovat go klub a taky jsem se zúčastnil 2 turnajů. Prohrál jsem pouze s Dášou Ullmannovou a to z důvodu, jenž všichni dobře znají – bylo mi tehdy 13 let (smích). Jelikož jsem byl tehdy jeden z hlavních studentů zlínského šachového klubu, můj trenér mě zpracoval a go jsem opustil na více než 2 roky.

Tvým hlavním učitelem byl tedy Vláďa Fišer?
To ne, v začátcích mi především pomohl Martin Kužela, s nímž jsem sehrál mnoho partií. Dokonce mi nabídnul i opravdové studium, ze kterého bohužel nějak sešlo, protože jsem v té době nebyl schopen pravidelně dojíždět k němu domů. Kdybych věděl, kolik času mi to mohlo ušetřit… (povzdech). Žádného jiného učitele jsem jinak neměl. V poslední době dělám občas sparing partnera mistrovi republiky O. Šiltovi, což jsou spíše vzájemné konzultace, které samozřejmě vede víc on.

S kolegy z reprezentace na Velké čínské zdi.

V současnosti učíš go na KGS. Jak jsi úspěšný? Dá se tím dobře uživit, nebo je to spíše jakési přilepšení?
Ha ha ha, mých 5 euro za hodinu (mínus poplatky za převody) a chabá klientela. V tuto chvíli je to opravdu jen přilepšení. Ale věřím, že takový Cornel Burzo s trojnásobnou cenou (a stejnou třídou na KGS) se tím živit může. Bohužel, pro mě je to jen přivýdělek na pivo, turnaj nebo jiné věci.

Kolik stálých žáků máš?
Teď 3 až 4.

V internetovém světě go se z tebe za pár měsíců stal pojem. Málokdo by neznal nick BUM. Tvé partie mívají spoustu diváků. O učení už jsme mluvili… Těší tě takový zájem o tvou osobu?
Nemám pocit, že bych byl vyloženě nějaký “pojem”, jak říkáš. Ale každého určitě teší, když má diváky; obzvlášť, pokud mu fandí.

Musím k tomu ještě dodat, že v reálu je to obdobné. Každý si s tebou rád zahraje, protože ví, že nikdy neodmítneš. Máš vůbec někdy období, kdy na go nemůžeš ani pomyslet?
Co si pamatuji, tak mě jednou takhle vyšťavil Medvěd (=Ondřej Šilt), když jsme spolu hráli přes noc v hospodě asi 8 až 10 hodin vkuse. Ráno jsem poprvé cítil, že kdyby mě teď někdo vyzval, tak bych snad opravdu odmítnul. To mě však po vyspání okamžitě přešlo (úsměv). Krom toho ztrácím chuť, když už mám sehraných víc partií v řadě a nedaří se mi – to platí na internetu i v reálu. V takovém případě je lepší přestat a dát si menší pauzu. Jinak je pravda, že jsem připraven si zahrát téměř kdykoli.

To mě přivádí na myšlenku, že jsi vlastně jeden z mála hráčů, který hrou go opravdu žije. Sehraješ neskutečné množství partií v podstatě kdekoliv; snídáš, obědváš, svačíš a večeříš u go, kouříš, piješ, spíš, povídáš si atd. Předpokládám, že na legendární otázku společensky unaveného Ondřeje Šilta („*** si při go?“) bys určitě odpověděl kladně (smích)?
(hlasitý smích) Ano.

Ale teď zase trochu vážně. Najde se pár jedinců, kteří tě nemají zrovna v lásce. Především pro tvůj laxní postoj k etiketě go a zatahování lehkých drog na turnaje. Co bys k tomu řekl?
V první řadě k etiketě go nejsem tak úplně laxní, ale určitě se najdou věci, které nerespektuji. U těch lehkých drog by to snad měla být moje věc, žádný doping to není, tak by mi snad mohli dát pokoj. I když to bude spíš naopak, vzhledem k tomu, že se má přijmout listina zakázaných látek, kde je i THC… (posmutnělý výraz). Myslím, že by se tihle lidé měli spíše snažit mě rozdrtit na gobanu, než se mi pokoušet zamezit v hraní.

Já sám jsem ten poslední, kdo by mohl kritizovat, protože jsem se dopustil snad všech prohřešků, včetně těch, které mi dnes vadí. Přesto se zeptám. Opravdu jsi přesvědčený, že marihuana a MP3 přehrávače patří k turnajovým partiím?
Tohle nejsem hoden posoudit, myslím si, že je to na každého osobním svědomí a vědomí. Pokud soupeř slyší mou MP3, tak zeslabím, pokud mu vyloženě vadí, klidně odložím. A to, jestli jsem zhulený nebo ne, soupeř většinou vůbec netuší, pokud mu to sám neřeknu. V žádném případě mi to nepomáhá k výhře, spíš se zvyšuje pravděpodobnost zkratu. Akorát si tu partii víc užiju. Proto nechápu, proč je THC na seznamu dopingových látek.

Paradoxně mně teď nejvíce štve ta “móda” poslouchání hudby, kterou si nechtěně zpopularizoval. Osobně to považuji za těžkou neúctu k soupeři! Už prostě neexistuje bílý, černý a mezi nimi goban. Najednou je tu bílý, bílého hudba, goban a černý. Jako by si soupeř postavil virtuální bariéru.
Teď jsi mě trošku zaskočil. Nemám za to, že zrovna já jsem to zpopularizoval. Například již několikrát zmiňovaný Medvěd občas poslouchá hudbu. Částečně s tebou souhlasím, ale jak jsem již řekl, je to na každém. Je nutné si uvědomit, že nejsme v Asii, natož profíci, takže budeš asi těžko zakazovat nebo vysvětlovat 15. kyu, že by neměl při partii poslouchat MP3. Ve většině případů je podle mě lepší hrát bez hudby, ale občas má člověk takové rozpoložení, že si chce při partii pustit nějakou pohodovou hudbu, protože předtím třeba smolně prohrál. Tohle mu pomůže si partii víc užít a nemyslet pořád na minulou hru. V podstatě paralela k marihuaně (smích) – v takovém případě doporučuji se zhulit a pustit si Eru.

Takže je poslouchání hudby svým způsobem taky doping… Často v těchto případech vzhlížíme k profesionálům a kopírujeme jejich “styl” (vějíře ap.). Jakékoliv drogy můžou klidně konzumovat na záchodě, ale nikdy jsem neviděl, že by třeba Cho Chikun hrál Kisei se sluchátky na uších.
S tím dopingem to není tak úplně pravda, nepomáhá ti to přímo. Je to stejné, jako bys považoval za doping to, že si hraješ s vějířem nebo že u partie piješ kafe, taky tě to svým způsobem stimuluje, ale nijak ti to nepomáhá líp počítat a podobně. Tohle platí i u dvou výše zmíněných věcí. A jak už jsem říkal, žijeme v úplně jiné kultuře, takže nemůžeme zkostnatěle natvrdo přebírat všechny zvyky z východu. Samozřejmě že by se to asi nemělo, ale jsou mnohem horší věci, které by se určitě neměly dělat. Např. pokoušet se vyhrát tím, že budu zkoušet prosadit svých 20 mrtvých kamenů jako neutrální území, protože soupeř neodehrál pár neutrálů a oba jsme pasovali, jak se pokusil Robert Jasiek (5. dan) s Csabou (6. dan), tuším někde na Ing Cupu. Tohle jsou věci, které by se podle mého názoru opravdu dělat neměly a ne řešit, jestli si dal někdo před partii šluka, nebo si při hře pustil hudbu.

Momentálně hraješ za TJ Slovan Karlovy Vary. Nemrzí tě však, že s odchodem Martina Kužely na studia do Prahy de facto zanikl zlínský klub?
Samozřejmě. Ale tak se věci prostě vyvinuly a nedalo se nic dělat. Zahrát si se soupeřem na živo, pokecat atd. je přece jenom trošku něco jiného, než hrát na internetu. Avšak v poslední době se začínají organizovat pravidelné schůzky ve zlínské čajovně, které k mému údivu zinicializoval Honza Prachař, pro mě do minulého týdne neznámý člověk. Snad se zlínský go klub znovu obnoví a vytvoříme pořádnou členskou základnu, jak to tady prý bylo v dávných dobách, když jsem ještě nehrál.

Tak to jsou skvělé zprávy! Potkáme Honzu v nejbližší době na nějakém turnaji?
Zatím jsme se setkali pouze jednou. O něčem takovém jsme se ani nebavili, odhadem bych řekl, že v nejbližší době asi těžko. Ale kdo ví, snad ho brzo zlákám. Bojím se jen, zda by měl vůbec tolik volného času.

Tak mě napadá… Kdyby se neuskutečnil exodus do Varů a nezanikla liga družstev, patřil by zlínský tým ve složení Šilt, Šimara, Kužela jasně na špici. Ale zpět do reality. Nedávno dorazila do Evropy nabídka pro mladé, silné hráče, studovat go v Koreji. Docela mě překvapilo, žes odmítl.
“Zlín = Šilt, Šimara, Kužela” v podstatě porazil Rumunsko (úsměv). Asi tak před rokem a půl bych o studium v Koreji usiloval ze všech sil, ale… Už jsem si v hlavě uspořádal pár věcí a uvědomil jsem si, že živit se go je v Evropě docela hrůza, i kdybych se vrátil jako 7. dan. Nepředpokládám, že bych se v dnešní konkurenci přiblížil k top korejským “inseium”, kteří jsou téměř na úrovni TOP profíků. Pokud nic jiného, tak mám od nich skluz minimálně 7 let. Proto chci v první řadě dodělat vysokou a go dělat jako hobby. Samozřejmě pokud to půjde, tak si tím i částečně přivydělávat. Přestože go je zatím věc, kterou mám opravdu nejradši, už jsem pochopil, že člověk se na svět musí dívat střízlivě.

Na třetí desce bojuje s korejským profesionálem Han Sang Hunem v olympijském turnaji týmů.

V poslední době ses stačil dostat do několika konfliktů s ČAGo. Mimo jiné jsi přišel o body do Grand Prix. Jak na to pohlížíš s odstupem času?
Zase tak divoké to nebylo. Je pravda, že o body jsem přišel, protože kluci z výboru trošku vyhrotili placení příspěvků. Ale to se nakonec vyřešilo a body by mi měly být vráceny (stále není aktualizováno na Gowebu), stejně jako Medvědovi. Další konkrétní konflikty si už nevybavuji, ale nebylo to určitě nic hrozného.

Jednomu z mála v Česku se ti podařilo dosáhnout mety 5. danu. Pokud se nepletu, dokázal jsi to na nejmenším turnaji v republice – ve Frýdlantu nad Ostravicí. V čem bychom se měli my ostatní zlepšit, abychom na pětku také dosáhli (pomrkávám)?
Ve všem (směje se). Každý určitě ví, kde je jeho slabina, na které by měl zapracovat. Pokud chceš něco všeobecného, tak je to určitě vůle. Věřit si, že v koncovce neztratím, když hraju s 3. danem stejně jako se 6. danem. Nejhorší je, když člověk přemýšlí, kdo proti němu sedí. Myslím si, že 50% bitvy se sehraje ještě před partií v hlavě každého hráče! Pokud jeden z nich propadne – byť jen do podvědomé deprese – z toho, že je soupeř prostě příliš silný, už je na půl cesty k prohře.

I když bych se rád vyptával ještě dál, nebudu tě už déle trápit. Před pár okamžiky potvrdil pořadatel karlovarského turnaje start Li Anga, 3. profidana z Číny. Jak se díváš na účast neúspěšných inseiů a poloprofíků z Asie na evropských akcích? Bereš to jako přínos, nebo to považuješ za pouhopouhé “vyžírání cen”?
Tohle je velmi složitá otázka. V každém případě je to přínos pro ty, co nastupují proti těmto hráčům sebevědomě a dají do hry vše. Tak se člověk může naučit opravdu víc, než když to samé udělá s klasickým 6. danem. Na druhou stranu to demotivuje hráče, pro které je důležité na turnaji něco vyhrát z existenčních důvodů. Když pak “musí” odečíst ceny pro tyhle hráče, už toho občas moc nezbývá. Záleží na přístupu těchto Asiatů. Pokud Cho Seok-bin objel za rok 15 turnajů a všechny vyhrál (na některých startovali kromě něj jen 4. dani a níž), tak je to opravdu čisté vyžírání cen. Ale pokud zde za rok navštíví pár turnajů, kde se s takovou účastí počítá (viz. Paříž, kde jsem třeba nikdy nebyl), tak je vše v pořádku.

Krátký bleskový dotazník:

Nejoblíbenější turnaj u nás a v zahraničí?
Blansko a Oza v Amsterdamu.

Nejoblíbenější goista – amatér a profík?
Cristian Pop a Lee Sedol.

Oblíbené jídlo a nápoj?
Pizza a pivo.

Oblíbený film a seriál?
V poslední době mě pobavil film 300, ze seriálů vede Futurama.

Oblíbená hudba?
Toho je moc – rap, drum and bass, rock, funky.

Rozhovor připravil Ivan Kostka