Do Chengdu za čínstinou a weiqi – 2. část

Milá babička

Krátké shrnutí předchozího děje: Dostal jsem se do Číny, studuji tu dva semestry na Sichuan University standardní čínštinu nebo-li putonghua (pozor na častou chybu – nejedná se o mandarínštinu, nesprávně používaný anglicismus) a právě se připravuji na zimní turnaj. S velkou dávkou štěstí jsem potkal Fang Cao (方草) 5-dan a domluvil si s ní lekce.

Příprava na turnaj

Po asi třítýdenní přípravě (výuka 2krát týdně, zápis kifu, rozbor partie, učení joseki a domácí tsumego, klasika), vyrážím na turnaj. Díky oboustrannému prospěchu – Fang Cao trénovala angličtinu a já weiqi, také jsem její první zahraniční student – se cena za jednotlivé lekce stala více než přijatelnou a české špičce by z ní pravděpodobně do skoku nebylo. Nízké ceny online výuky nejsilnějších čínských amatérů je zatím neohrožují, ale s pokračující globalizací a lámání jazykových bariér, kdo ví… Nám však nahrává malá hráčská základna a přátelské vztahy, v Číně je weiqi konkurenční business.
Jednou jsem si například slušně vydělal, když mě Seeker požádal o pomoc při prezentaci weiqi skupince australských bankéřů. Ti si jej našli na internetu a požádali ho o krátký úvod ke hře. Potřeboval asistenta a měl strach z jejich rychlé angličtiny, párkrát jsem musel zachraňovat situaci. Mimo jiné jsem se dozvěděl o Chang Zhen Mingovi (常振明), cílevědomém chlapíkovi, který v roce 1979 dosáhl 7-pro, mezi lety 2004 – 2006 byl prezidentem China Construction Bank a nyní předsedá CITIC Pacific.

Napětí vrcholí…

Turnaj je v centru města, beru taxíka, cpát se do autobusu či použít vlastní dopravní prostředek je podle mě v Číně zbytečně riskantní, jak jsem již naznačil na blogu. Vystupuji před klubem. Krátký readthrough – spousta tatínků a maminek se snaží natlačit své ratolesti do hlavní haly, boční vchod je uzavřený, parádní mačkanice. Protlačím se skrz a usedám do hrací místnosti. Působím rozruch, některé děti na mě ukazují a křičí da bizi (velký nos), dokud jim maminky nevlepí a děti nezmlknou. Ne že bych měl nějaký óbr nos, ale vzhledem k tomu, že Číňané nemají v podstatě žádný, rozdíl to je. Pomocí amplionu se hlavní rozhodčí snaží uklidnit (přeřvat) situaci. Nemá to jednoduché, celkem se účastní 240 hráčů a z toho jediný já dospělý, všichni sedíme v jednom sále. Sichuanským dialektem vyzývá ke klidu a k fair play. Pak všichni hromadně zařvou nějaký pokřik a už se bojuje.

Vyhlídka

Hrací dny jsou sobota a neděle, každý odehraje celkem 9 zápasů. Skupinky jsou rozdělené po dvaceti a 1-dan získávají první tři z každé skupiny, tzn. je třeba dosáhnout skóre 7:2 a lepší. Děti hrají poměrně rychle a rozhodně ne špatně. Mají dobrý feeling, jen málo počítají. Málem jsem prohrál hned druhou hru s neuvěřitelně roztomilým kloučkem, pořád se tak hezky usmíval, já si budoval mega-moyo a také se usmíval, když tu mě ten dobytek zákeřně střihl a začal prasit, moyo šlo někam a já vyhrál o 2 body. Uf. Hned první den se brečelo, pár kluků a jedno děvčátko. Druhý den byla větší legrace. Děvčátko, které první den brečelo, dostalo po jedné ze svých proher takový záchvat, že všichni přestali hrát a raději sledovali show. Tuto milou holčičku museli tři rozhodčí odnést ze sálu pryč a diskvalifikovat, po cestě stihla proklít každého z nich nejstrašnější kletbou, kterou nezruší ani smrt. Rodiče s ní nepřijeli, poslali opatrovnici, asi věděli proč. Končím 7:2, platím startovné 100 yuanů na turnaj konající se příští týden a jedu domů.

Další level up se nekoná…

Další týden odehraju 5:4 a na 2-dan nedosáhnu, trochu za to může nepříjemná kocovina. Semestr pomalu končí a studentům je to líto, proto se častěji zpíjejí, znáte to. Na tomto turnaji však narazím na Timura Sankina, ruský hráč 5-danu, který tu hraje spolu s ostatními členy Chengdu družstva simultánní partii s nějakým slavným korejským profesionálem, bohužel jsem zapomněl jeho jméno. Po hře se s ním seznámím, domluvím sraz s Fang Cao a se Seekerem, hrají spolu skvělé partie, radost sledovat.

Bratr Timur

Zanedlouho poté pozvu Timura na oslavu svých narozenin do baru Panama. Je to bar západního stylu s kulečníkem, na kterém se dá mimochodem slušně vydělat, prostě příjemné místečko. Od majitele baru mám slíbenou lahev vodky, kterou obratem dostávám. Timur mě dvakrát poráží na 4-handi a vodku a pivo s díky odmítá, že pil včera a že si zůstane na čajíku. To by v tom byl čert… Po chvíli přehodnocuje své rozhodnutí a nesměle si dává pivo. Pak pookřeje a dá si s námi jednu malou vodku. Následuje druhá, třetí, čtvrtá, atd. atd. A co se neděje – Timur 5-dan odkládá svetřík, na němž má žlutě vyšité 围棋 a GO a řádně posilněný oblíbeným mokem se vydává na taneční parket. V rytmu hudby zapřádá konverzaci s japonskými dívkami. Odskočím si na toaletu a když se vracím, Timur poskakuje uprostřed kruhu tanečníků a tanečnic po rukou, všichni tleskají a Timur je králem večera. Odcházíme až k ránu, 5-dan je docela zmožený, strávil několik hodin v poloze -180°. Legendární oslava!

Jak se tu žije

Při jídle

Jinak se snažím chodit denně na výuku, škola začíná ve zcela nekřesťanský čas, už v půl deváté ráno. Každý den jsou dvě 90 minutové jazykové lekce plus jednou týdně nepovinné předměty, kaligrafie, taijiquan a ping-pong. Poplatek za semestr je 8250 yuanů, nájemné se pohybuje kolem 700 yuanů na osobu/měsíc a vyžít se dá za bez problému za 40 rmb denně. Většina studentů si přivydělává výukou angličtiny (cca 90 rmb za lekci), lépe placené brigády jsou typu hostess – stojíte například u vchodu do klubu a tváříte se co možná nejvíc přiblble, což mi docela jde, peníze na hodinu jsou v porovnání s lekcemi angličtiny skoro čtyřnásobně vyšší, proto preferuji tento druh „práce“. Do Chengdu jsem mimo jiné jel i proto, že je tu v porovnání s pobřežím podstatně levněji, ceny proto nelze zobecňovat na celou Čínu.

Na zimní prázdniny se vracím na Moravu, koncem února zpět do Číny. Blog (Mikin v Číně) se mi zničehonic opět rozjel, kdyby to někoho zajímalo, negočkařské novinky sázím tam.

Pokračování příště…

Napsal Mikuláš Nozar