Příběh z Bledu

Tato příhoda se stala asi před dvěmi lety a to na slovinském turnaji v Bledu. Dnes na ní vzpomínám s úsměvem ve tváři, ale tehdy mi skutečně do smíchu nebylo. Naše výprava čítala čtyři osoby – mou maličkost a náš trojlístek šestých danů (Vláďa, Radek, Ondra). Jelikož má finanční situace nebyla nijak příznivá, ostatně jako vždy a v takto silném složení jsem si nemohl dělat zálusk na nějakou cenu, byl jsem pevně rozhodnut, strávit dvě noci pod širým nebem. (Zbytečných 40 euro na ubytování jsem fakticky neměl.) V tom by nebylo ještě nic zvláštního, avšak turnaj se konal v březnu a městečko Bled se nachází v obležení alpských velikánů. Navíc můj spacák je právem označován za „letní“, určený výhradně na vlahé letní noci. Mým trumfem mělo být celkem teplé oblečení a hlavně zimní bunda. Čas po příjezdu na místo začal neúprosně utíkat a pomalu se blížila páteční půlnoc. Mí spolucestující se odebrali do útulného hotýlku. Ani si nedovedete představit, jak jsem jim v tu chvíli záviděl. Představa, že se zachumlají do vyhřátých pelíšků a mě čeká nepříjemně chladná noc. Ufff. Brzy jsem tyto nehezké myšlenky zapudil a začal koumat, jak co nejbezpečněji přečkat první nocleh. Málem bych zapomněl zmínit místní chloubu, křišťálově průzračné jezero, které přímo svádí k romantickým procházkám podél pobřeží. Ve mně však vzbuzovalo spíše hrůzu a chlad po těle. Prozkoumal jsem tedy okolí a vcelku brzo objevil vhodné místo k přespání. Lavičku v parku, která byla v dostatečné vzdálenosti od vody a navíc dobře skryta zvědavým pohledům. Teplota se povážlivě blížila nule, tudíž jsem na sebe navlékl co se dalo a vlezl do spacáku. Zpočátku mě ze spánku vyrušovala parta mladých lidí, která si poblíž udělala večírek, ale únava byla silnější. Ani ne po hodině spánku mě dost krutě probudil silný vítr a déšť, kterého jsem se obával nejvíc. Mohutný strom vedle lavičky už nedokázal vodu déle zadržovat a nemilosrdně ji na mě pouštěl. S touto nemilou variantou jsem od začátku tak trochu počítal. Následoval přesun do nedalekého altánku, který měl jednu velkou nevýhodu – byl takříkajíc na ráně. Ale to mi v tu chvíli bylo naprosto jedno, moje tělo si žádalo spánek. Chráněný před deštěm jsem bleskurychle usnul. Brzy mě však probudilo velmi ostré světlo a několik vteřin mi trvalo, než jsem zjistil, co se ve skutečnosti děje. Nade mnou stojí dva muži a jeden z nich mi neustále svítí baterkou do tváře. Silně rozespalý a „klepající kosu“ jsem pomalu rozpoznával dění okolo. Ti dva chlapci byli samozřejmě místní policisté a ve svém jazyce, kterému jsem překvapivě dobře rozuměl, mi sdělili, že na tomto místě spát nemůžu. Vyžádali si můj pas a vyptávali se na spoustu věcí. Moje odpovědi:„že nemám peníze a mí kamarádi spí v hotelu, atp.“, moc nepochopili. Byla mi neskutečná zima a v duchu jsem se modlil, ať mě vezmou s sebou na stanici do tepla. Bohužel (možná bohudík) mé přáni nevyslyšeli, pouze si něco opsali z dokladů a vyhnali mě z altánku. Začal jsem se procházet, abych zahnal zimu. Stále byla tma a poprchávalo, mobil ukazoval čas 4:10. Po nepříjemné zkušenosti s policisty jsem už nenašel odvahu k ulehnutí a tak přišla na řadu neskutečně dlouhá doba nudy. Chvíli jsem se procházel, pak zase poseděl na lavičce a tak pořád dokola. Nikomu bych nepřál tak dlouhé čtyři hodiny, než se otevřela hrací místnost. Měl jsem opravdu dost času na přemýšlení …. Jedno vím jistě, na turnaj bez zajištěného ubytování už nikdy nepojedu! Druhou noc mě Radek protáhl na svůj pokoj, takže jsem byl ušetřen další probdělé noci. Na výsledek v turnaji si ani nevzpomínám, ale nepochybně byl tragický.