Již od roku 2000 trvá tradice plzeňských vánočních bleskovek. Při prvním ročníku jsme na svých stránkách nazvali tento turnaj „Tradiční plzeňský vánoční turnaj.“ Tenkrát šlo jen o malý žert, neboť to byl opravdu první ročník (ovšem někteří pamětníci vzpomínají, že se kdysi taková klání opravdu dála). Po devíti letech, myslím, máme právo mluvit o pěkné tradici. Za tuto dobu se konalo celkem 13 pro nás velmi prestižních bleskovek, z toho devět vánočních, tři velikonoční a jedna letní nebo též prázdninová. Velikonoční a prázdninová bleskovka časem zanikly, ale třeba se je ještě podaří obnovit (tento rok vážně uvažujeme o uspořádání té velikonoční). Vánoční však přetrvává dál a pevně věřím, že se dočká nejen svého 10. výročí v příštím roce, ale i 20., 30., 40. … (more…)
Projekce tohoto filmu je nesporně goistickou událostí týdne. Na obou představeních ve Village Cinemas na Andělu se sešli goisté z Prahy i širokého okolí, dokonce i tací, které život už zavál daleko od gobanu. Netroufám si napsat recenzi, prozatím sem umisťuji anotaci z webu Febiofestu, se kterou se vcelku ztotožňuji. Pokud někdo napíše něco lepšího, sem s tím. Anebo aspoň dejte vědět, jak se vám film líbil.
Wu Čching-jüan se narodil v roce 1914 v Číně a již v mládí byl veleben jako génius ve strategické a kombinační deskové hře go. Na základě svého talentu s rodinou přesídlil do Japonska, kde hru studoval, a postupem času si vybudoval pozici mistra. Přes svůj věhlas nebyl za dob války Japonska s Čínou ušetřen ústrků ze strany Japonců a jeho osobní život byl poznamenán členstvím ve fanatické náboženské sektě. Režisér s vyrovnaností příznačnou pro hráče go nabízí neafektovaný pohled na události jeho života. Všechny scény filmu mají jako kameny ve hře go stejnou hodnotu, až jejich kombinace dává dohromady ucelené struktury. Wuův život je jako každá hra go plný malých vítězství a proher, vzestupů a pádů.
Vídám občas velmi zábavnou a nepochopitelnou situaci. Kdo neví o co jde, může být poněkud šokován všemi souvislostmi, které na první pohled unikají.
U stolu sedí člověk. Téměř se nepohybuje a již dvě minuty civí před sebe. Pak se podrbe na hlavě, dvakrát se zhoupne na židli a sáhne před sebe. Na stole leží velký čtverec a na něm spousta bílých a černých předmětů. Člověk trochu změní rozestavení černých a bílých předmětů ve čtverci.
Naproti němu sedí jiný člověk. Řekne „hmmm” a podepře si rukama bradu. Asi za minutu i on sáhne před sebe a změní pozici.
Takhle se oba střídají celkem asi tři hodiny. Občas od stolu jeden z nich odejde, na cigáro, na záchod, nebo se jen tak protáhnout. Jinak ale stráví několik hodin v kuse měněním pozic. Měnění pozic dokonce končí výsledkem, jeden z měničů třeba vyhraje a jiný prohraje.
V místnosti je podobných dvojic více. Třeba i několik desítek. Nebo stovek.
Všichni dělají to samé. Několik hodin koukají před sebe a mění pozici maličkých černých a bílých věcí na čtverci.
Mohli by jet na výlet, venčit psa, podívat se do muzea, shlédnout premiéru v divadle. Ale kdepak, oni sedí u stolu a konají něco neuvěřitelně zbytečného.
Jsou tam lidé mladí i staří, děti, ženy (těch je méně) a muži, lidé různých barev pleti.
Někteří museli přijet z veliké dálky, aby mohli měnit pozice. Určitě si museli vzít dovolenou a zaplatit cestu a ubytování, aby se mohli velkého měnění pozic zúčastnit. Kdo se chce měnícího klání zúčastnit, musí dokonce zaplatit vstupní poplatek.
Při bližším ohledání zjistíme, že měniči pozic jsou různě zruční. Někteří jsou opravdovými mistry, jiní jsou dost neobratní.
Na chodbě před měnící místností kdosi prodává literaturu o měnění pozic. Knihy nejsou levné a pro laika jsou naprosto nesrozumitelné. Měniči o nich ale zasvěceně hovoří a navzájem si je doporučují.
Není viditelná úměra mezi množstvím knih o měnění pozic, které kdo přečte, a jeho zručností (oni říkají sílou). Někdo má doma plnou knihovnu s publikacemi o pozicoměnění a je na úrovni neobratného začátečníka, jiný má knih méně a je takzvaný mistr.
Existují měniči, kteří mění již desítky let a stále jim to moc nejde, jsou měniči mladí, skoro děti, kteří jsou mimořádně dovední. Asi na to bude nějaký druh talentu.
Nedá se vysledovat ani profese, povolání, charakteristické pro měniče.
Někteří mění pozice profesionálně. Těch je málo.
Jinak mezi amatérskými měniči najdeme nezaměstnané, topiče, řemeslníky, ale i novináře, manažery, lékaře. Lidi chudé i velmi, velmi bohaté.
Měniči jezdí na dovolenou měnit. Zatímco jiní se válí u moře nebo zkoumají džungli v Kostarice, případně jezdí na kole po Šumavě, měniči jezdí na turnaje v měnění pozic. Berou si na to dovolenou, po měnění (oni tomu říkají partie ) se o tom baví a zkoumají, co kde mohli měnit lépe.
Na závěr velkého turnaje v měnění pozic dostane zlomek počtu účastníků cenu.
Zbytek se pochválí, jak jim to pěkně šlo, případně skuhrají jak jim to nešlo.
Někteří říkají, že se na měnění můžou pěkně vykašlat, stejně jim to nejde, a u moře, v kostarických pralesích nebo na Šumavě je přece také hezky. Nebo že mohli jít s dětmi do ZOO, do kina, projet se na kolečkových bruslích nebo se opít, a místo toho promarnili tolik času a stejně se jim nedařilo. Na dalším měnícím klání je ale zase uvidíme.
Měnění proniklo i na internet. Přestože si měnič může zahrát skoro zadarmo od počítače z domova (nebo v práci), přesto neváhá a jede třeba přes půl Evropy na nějaký turnaj, kde stejně nic nevyhraje. A to dělá rok co rok.
Opravdu, nevymyslel jsem si ani písmenko!
Tak, a příště třeba o rybářích (sběratelích známek, hráčích petanque, čtenářích Blesku)…
Napsal a ze svých osobních stránek propůjčil White Dog
Děkujeme
