Reportáž z mistrovství ČR 2006

Dobrá zpráva! Váš zamilovaný reportér byl na středeční redakční radě vzat na milost a jeho kázeňský přestupek byl potrestán pouze investigativním úkolem a dobrovolným pokáním. A díky tomu můžete číst právě tuto repotáž.

Původně jsme chtěli o dění na MR psát průběžně (a považte, že perem samotného šéfredaktora). Bohužel nastaly nepředpokládané problémy s internetem, a tak se nám plán brzy zhroutil. Vzhledem k tomu, že jste byli informováni z jiných zdrojů a máte zřejmě velice slušnou představu o tom, jak mistrovství probíhalo, nebude tato reportáž chronologickým popisem událostí, ale spíše souborem postřehů týkajících se MR.

První, o čem je třeba se zmínit, je samotná organizace MR. Nejlépe bude začít těmi tolik diskutovanými problémy. Ještě než se začalo, rozpoutala se velká aféra ohledně startu Jana Hory. Zde vidím první obrovskou chybu organizátorů. Snažili se, jak předem avizovali, o zavedení jiného typu pořádání MR. Chtěli, aby měla organizace MR profesionálnější ráz, a proto vytvořili vizuálně pěknou barevnou tabulku a určili přesná data, dokdy se má ten který úkon učinit. Kdyby se vše dělalo jako na minulých mistrovstvích, tedy že se žádné pevné termíny nestanovovaly a jednotliví účastníci se prostě obvolali, tak by k ohnivým diskusím, jichž jsme byli svědky, vůbec nemuselo dojít. Je to typický příklad toho, jak dobrý záměr někdy může vést ke špatným výsledkům. Jinak o tom, že Hezi na MR patří více než nějaký kyu hráč snad není pochyb. Jen by bylo lepší, kdyby si to příště včas uvědomil i on sám. Mnohému by to napomohlo. Já ale chci věřit, že mu tato situace byla poučením.

Dalším problémem bylo poměrně vysoké startovné a ubytování. Někteří hráči uvádějí, že právě toto je hlavní důvod, proč nepřijeli. Docela chápu, že se to někomu mohlo zdát moc. Sice já osobně jsem ty peníze rád dal, neboť MR je pro mě natolik prestižní akce, než abych se jej vzdal kvůli tisícovce, ovšem pamatuji si velice dobře časy, kdy jsem byl ještě student, a tak vím, že v určité situaci to může být pro člověka zatraceně moc peněz. MR by mělo být pro lidi, kteří si jej vybojují a ne mohou zaplatit. O tom, jestli někomu byly nebo nebyly nabídnuty slevy nemohu psát, neboť to nevím.

O vedlejším turnaji se toho už namluvilo hodně a už se tím nechci zabývat. V tom případě největším problémem, alespoň z mého hlediska , bylo, že nefungoval internet, a tak nemohly být živě přenášeny všechny partie, jak bylo plánováno. Nejhorší na tom bylo, že to tak zůstalo až do konce mistrovství. Průšvih je to především z toho důvodu, že fanoušci už na to byli natěšení a najednou nic. To zazlívám pořadatelům nejvíce. Na druhou stranu si uvědomme, že to byla akce samotných organizátorů a nikdy dříve se nic takového nedělalo. Alespoň máme kompletní sbírku sgf partií, která se dá stáhnout. Bylo by dobré, kdyby se on-line přenos alespoň jedné partie z každého kola MR stal samozřejmostí.

Na druhou stranu se toto MR konalo v dosud zaručeně nejlepším prostředí pro samotnou hru. Hrálo se v salonku hotelu Gejzír a byl zde zachováván naprostý klid potřebný k soustředění. Chvílemi bylo úplně cítit, jak je místnost nabita koncentrací. U každého stolku seděl jeden zapisovač, který měl partii rovnou přenášet na KGS (třikrát škoda, že z toho nakonec sešlo), aby hráči nebyli obtěžováni tím, že by si partie museli zapisovat sami. Výhodou bylo, že zapisovači byli nabráni vesměs z řad mladých nadějných hráčů, a tak se i něco mohli přiučit. Rovněž diváci byli disciplinovaní a nevyrušovali hráče. Každý měl podmínky pro to, aby podal nejlepší možný výkon. Bylo též zaručeno občerstvení zdarma a dotované stravování v hotelu. Rovněž nás organizátoři rozváželi auty zdarma po Varech, což také myslím není v rámci nějakého běžného standardu MR. Z tohoto hlediska se Varům jejich záměr pořádat mistrovství v jiném stylu podařil výtečně. Když to člověk viděl, řekl si, že takhle nějak by to mělo samozřejmě vypadat vždy. Zatímco venku zuřila internetová válka, jak jsem se dověděl od jiných hráčů, kteří to sledovali, tak uvnitř hotelu byla oáza klidu. Především ze začátku se sice o vzniklých sporech hovořilo i mezi účastníky, ale nakonec jsme se raději bavili hraním go. A tak to má být! Bohužel je vidět, že vášně rozjitřené volbami do výboru ještě neutichly. Pořadatelé si měli dát zatracený pozor, aby se vyvarovali chyb, když dobře vědí, že na ně spousta lidí čeká. Bohužel se toho bezezbytku nevystříhali. I přesto bych jim já osobně chtěl za jejich práci velmi poděkovat.

Podíváme-li se na samotný turnaj, je zajímavým faktem, že se účastníci umístili přesně podle svého pořadí v ratingu. Tedy s výjimkou Jana Písaříka, který podal výborný výkon a přeskočil dva hráče. Dokonce i v jednotlivých partiích vždy (až na tři Písovy výhry a to, že první tři se porazili navzájem) zvítězil ratingově silnější hráč. Dalo by se říci, že se jednalo o nejfádnější MR. Ale není tomu tak, protože se strhlo mnoho těžkých bitev a rozhodně se nedá říci, že by slabší hráči něco těm silnějším odevzdali zadarmo. Rovněž o titulu se rozhodovalo až do poslední chvíle (díky zajímavému losu vlastně až do poslední partie). I přesto, že došlo k minimu překvapení, bylo toto MR jedno z nejdramatičtějších (tedy především z hlediska boje o první příčky – ne jako dříve, kdy se většinou pouze čekalo, jak dopadne vzájemná partie Nechanický – Daněk).

Z internetových diskusí je jasné, že se jedná o jedno z nejdiskutovanějších MR. Někomu snad může dokonce přijít, že to tam muselo být strašné, naprosto nepřipravené a kdovíco ještě. Možná byste i čekali, že jsme se tam snad také hádali, ale nic takového. Ve Varech bylo prostě fajn!

Celá redakce gratuluje Ondrovi k titulu, Radkovi a Hezimu, že ho pěkně proháněli, a všem ostatním k tomu, že si s chutí zahráli.

Napsal: Jakub Mírka

Krnovský zámecký turnaj (10.-12. 11. 2006)

Minulý týden jsem se zúčastnil Domaconu, akce pořádané Kájou Dachem, kde mi jeden v goistických kruzích neznámý plzeňský hráč Tomáš Kunc, který hraje pouze v čajovně, řekl, že se seznámil s krnovským goistou Alešem Vránou, který prý pořádá příští (tedy tento) víkend na krnovském zámku zajímavý turnaj, nebo spíše jakési přátelské setkání goistů. Ve chvilkovém nadšení jsem přislíbil, že se určitě zúčastním a pro akci posléze získal i Radka.

Během týdne jsme však zjistili, že dostat se do Krnova není zrovna jednoduché, a tak jsme se rozhodli, že se turnaje bohužel nezúčastníme. Když se ale v pátek Aleš Vrána ozval, že nám zajistil odvoz, rozjeli jsme bleskovou akci. Zavolal jsem Radkovi a Tomášovi, který chtěl jet původně vlakem, a uvolnil se na odpoledne z práce. Ve dvě hodiny nás v Plzni nabral Martin Meduna, který jel z Mariánských Lázní, a vyrazili jsme „vstříc novým zážitkům“. Do Krnova jsme dorazili asi v šest a očekávali věcí příštích. V osm hodin vypukla v nádherném Jindřichově sále krnovského zámku hostina, na které byla podávána dobová jídla. Některá z nich chutnala opravdu zvláštně, ale každý si nakonec našel něco podle své chuti. Večer nám rovněž zpříjemňovala skupina místních nadšenců do historické hudby, kteří nám hráli k tanci i poslechu. Jedním z jejích členů byl i Aleš alias Alí (mezi přáteli mu nikdo jinak neřekne). Jelikož z alkoholických nápojů bylo podáváno pouze víno ve velkých cínových číších, náš stav nás donutil odebrat se ke spánku ihned po půlnoci. Cesta na blízkou faru byla docela veselá.

Po vydatné snídani se konečně mohl rozjet turnaj. Účast byla docela slušná a dorazili dokonce i hráči z Polska a Slovenska. Hrálo se handicapovým systémem ve dvou skupinách. První skupině dominoval Ondřej Dlouhý z Nymburka, který zvítězil v prvních čtyřech kolech a až v tom posledním si na něj vyšlápl Wojciech Surma, který se po úvodní prohře propracoval až na výborné druhé místo. Třetí nakonec skončil Ladislav Klačanský z Banské Bystrice. Smolařem turnaje byl Evžen Albert, který prohrál čtyři partie na čas, přičemž měl alespoň dvě jasně vyhrané. Nejzajímavější partií v této skupině pak byla bezkonkurenčně ta má s Radkem. Začali jsme pěkně zostra a díky výhodě tří handicapů jsem si dlouho nemohl stěžovat. S každou další Radkovou mrtvou skupinou se rozdíl handicapů zvyšoval. Mně chcípla jen jedna a to až v samém závěru. Bohužel tím ožily hned tři Radkovy mrtvoly, a tak mi zbyly jen oči pro pláč.

V druhé skupině se stal suverénem sám pořadatel a tahoun krnovského klubu go Aleš Vrána. Již při přátelském hraní v pátek večer jsme si povšimli, že rozhodně nemá výkonnost 20. kyu, a tak jsme mu doporučili, aby si nasadil 15. Jak se ukázalo, i to bylo málo. Všechny partie vyhrál vcelku s přehledem. Druhý skončil náš řidič Martin Meduna z Mariánských Lázní, což je jeden z nejveselejších lidí, které znám. Ani ten rozhodně nemá sílu pouhého 20. kyu. Na třetím místě se pak umístil Tomáš Kunc, a tak z osazenstva našeho auta jsme vyšli naprázdno jen my s Radkem. V této skupině byla nejzajímavější partie v posledním kole mezi manželi Šimákovými z Opavy, kdy Karel Lídě během partie nepokrytě opravoval tahy a vysvětloval jí, kam by měla hrát. Jako učitel z povolání to zvládal nadmíru dobře. Lída jej pak za to po jeho vzdání odměnila dlouhýýým polibkem. Sluníčkem této skupiny a vůbec celého turnaje pak byla malá Kristýnka Vránová, se kterou jsem měl tu čest zahrát si po nedělním obědě v blízké pivnici.

Velice příjemným zpestřením pak byla večerní prohlídka zámku, kterou náš průvodce prokládal mnohými, často peprnými, příhodami z historie zámku. Pak už na nás čekal společenský večer s opékáním selátka. Byl neméně vydařený než hostina předešlého večera.

Druhý den jsme posnídali, poděkovali za úžasnou akci a vyrazili k domovům. Jelikož se akce nad míru vydařila, rozhodl se Alí, že příští rok by ji rád zopakoval ještě s hojnějším počtem účastníků. Proto vám radím, neváhejte a přijeďte také!

Napsal: Jakub Mírka

Výsledky

Ostrava (4.-5. 11. 2006) – GPČR

Tentokrát jsem se na turnaj “17. listopadu“ v Ostravě, který se hrál výjimečně o dva týdny dříve, opravdu těšil. Měla na něm totiž poprvé zasednout kompletní redakční rada eGobanu a projednávat další vývoj internetového magazínu. Bohužel ještě v týdnu se rozhodlo, že oba mí kolegové nepřijedou a tím začala celá série záhadných událostí …

Do Ostravy jsem přijel v pátek večer s cílem zúčastnit se členské konference a připravit si půdu pro napsání reportáže z turnaje. Hned při nástupu na tramvaj směr Poruba se mi přihodila první zvláštní věc. Nalezl jsem na zemi doklady úplně cizího člověka, které se původně nejspíš nacházely v nadité peněžence. Po chvilkovém zaváhání jsem je zvedl a ve spolupráci s Martinem Cieplým se dostaly zpět do rukou majitele. Ještě týž večer jsem zjistil, jakým způsobem dokázal Vlasta Burian předvádět svůj nádherný smích. Je to docela prosté a už to umím taky.

V sobotu dopoledne startoval turnaj s ne moc silným obsazením a překvapivě i bez polských hráčů, kteří na sever Moravy pravidelně jezdí. Hlavními favority byli brněnští hráči – Vít Brunner (4.d) a Ondřej Fidrmuc (4.d), jelikož přítomný Jan Hora odmítl hrát a věnoval se pouze činnosti výboru. První jmenovaný však očekávání nesplnil a dalo by se říct, že totálně vybouchl. Ale není to tak docela pravda, protože s vítězem prohrál o pouhý půlbod a tak může být nespokojený jenom s výsledkem partie proti Písaříkovi. Zato mladý Fidrmuc opět ukázal svou sílu a vyhrál po Mikulově další českou Grand Prix. Zaváhal pouze s Tomášem Grosserem (3.d, K. Vary), který obsadil se třemi body 4. místo. Na druhý flek se nečekaně vyhoupl Tomáš Kozelek (2.d, Praha), když podlehl pouze vítězi. Bronz patří Janu Písaříkovi (2.d, K. Vary), který si nečekaně poradil právě s Brunnerem. Velkou pochvalu si zaslouží Aleš Kresta (20.k, Ostrava), který jako jediný z 54 hráčů vyhrál všech pět kol. Spokojenost nepochybně vládla i mezi čtyřbodovými: Ondřej Kruml (1.k, Brno), Jitka Bártová (6.k, Praha), Petr Kopecký (7.k, Brno), Jiří Kruml (18.k, Brno), Martin Bednář (20.k, Ostrava), Tomáš Feige (20.k, HK).

V sobotu večer přišla na řadu členská konference, na níž bylo přítomno pouhých 18 hráčů, z čehož jednu třetinu tvořil samotný výbor! O všech změnách, které byly odsouhlaseny, se určitě dočtete na blogu Martina Kovaříka.

V neděli ráno jsem pak objevil další podivuhodnost. V ostravských potravinách je totiž neuvěřitelná poptávka po jídle zvaném Ruské vejce či Henry vejce. V Ostravě se však nazývá různými způsoby např. Lahůdkové vejce, Obložené vejce s gothajem nebo taky Obložené vejce se šunkou. Během slabé hodinky zmizelo z pultu malého krámku hned deset kousků této pochoutky. Sam jsem si jedno taky zakoupil a moc mi chutnalo. Komu nevoněly vejce, mohl se občerstvovat v “párkovém“ bufetu, který obhospodařoval hlavní pořadatel.

Aby to nebylo jenom o jídle, mohli se hráči do sytosti vyblbnout v minitělocvičně při fotbálku. Zapojovali se malí i velcí. Tady nastupuje další záhada, jelikož jsem taky neodolal a bojoval v mnoha zápasech. Bohužel jsem si při tom zničil týden staré boty, ačkoliv se hrálo s tak měkkým míčem, který by nerozbil ani křehké brýle natož pevnou obuv. Je důležité upozornit, že to nejsou boty „Made in Vietnam“, i když o tom začínám silně pochybovat.

Už se konečně blížím k závěru. Ještě v průběhu posledního kola se na hrací místo dostavila ostravská televize a udělala rozhovor s již známým vítězem. Taktéž vyzpovídala i předsedu ČAGo. Není mi však známo, kdy se zmíněné natáčení objeví na obrazovkách ČT. Tisková konference se započala v řádném předstihu a to už bez účasti kamer. Nesla se v zábavném duchu, protože hlavním tématem byly tentokrát pohádky o vodnících. Taktéž se probírali hned tři kandidáti, kteří projevili zájem uspořádat mistrovství ČR v roce 2007. Oproti minulému roku je to vskutku potěšující zpráva, že ještě před zveřejněním výběrového řízení máme tři “nabídky“ na stole.

Co říct na úplný konec? Snad jen to, že ještě včera jsem měl sto chutí nenapsat žádnou reportáž, popřípadě napsat jenom jednu větu, že to byl nejhorší turnaj v dějinách. S odstupem několika hodin však můžu s potěšením konstatovat, že to byla velmi příjemná akce s nevšedními prožitky a zajímavými výsledky.

Výsledky z Ostravy

Napsal: Ivan Kostka

Nový Bor (27.-29. 10. 2006) Želva Cup

První želví pohár u nás byl poznamenám některými drobnými komplikacemi. Tak například Dan Konopáč – spolutvůrce myšlenky turnaje s delším časovým tempem potvrdil, že je želvou ze všech nejželvovatější. Ač napsal, že se zúčastní alespoň od druhého kola, na turnaj se nakonec vůbec nepřiplazil. Podle nepotvrzených zpráv se ale už blíží, před několika hodinami prý minul Kokořín! Opačný problém měl mladý dynamický muž Karel Janeček, který neprokázal příliš želvích vlastností, když v zácpě na dálnici za Prahou nevydržel s nervama a na první možné odbočce to už po slabé hodince popojíždění krokem otočil zpět na Prahu. Organizátor turnaje, který si turnaj ušil na míru, prodělal minulý týden virové onemocnění, takže nakonec vůbec nehrál.

I tak se ale nakonec slezlo celých šest účastníků! V silné mezinárodní konkurenci hráčů z Rakouska, Katovic a Jeruzaléma si vedli celkem dobře i hráči domácího oddílu. Palmu vítězství pro želvu silnější než všechny ostatní želvy (obrázek 1) si nakonec odnesl novoborský Petr Cipra, Jiří Bartoš skončil na 4. místě. Nejcennější trofej pro nejpomalejšího hráče (obrázek 2) si nakonec poměrně s přehledem odnesl Kurt Paar, když jediným vážnějším konkurentem mu byl již zmíněný Jirka Bartoš. Kurtovi se sice “nepodařilo” prohrát na čas, ale ve třech partiích využil čas 2,5 hodiny naplno, když skončil s méně než 5 minutami na hodinách. V první partii s Alfredem Effenbergem mu praporek málem spadl, protože nevěděl, že se hraje bez byo-yomi. Inu – správná želva! Nečekal, že se bude hrát tak rychlým tempem bez byo-yomi!

Turnaj se opět odehrával v příjemném prostředí DDM Smetanka, které umocnilo klidnou a pohodovou atmosféru. Účastníci si rozdělili věcné ceny a určitě se již těší na příští ročník. Želvu Cup si užili i ti hráči, o kterých se nedá říct, že by využili všechen poskytnutý čas, např. Alfred či Ioaskim Korec. To by mělo být výzvou i pro další hráče pro příští rok, kteří si chtějí dobře zahrát, i když nemusí sedět nad partií celých 5 hodin! Začněte se tedy plazit, příští ročník začne již zanedlouho!

Napsal: Martin Chrz

Vídeň (21.-22. 10. 2006)

Nechybělo málo a mezinárodní mistrovství Rakouska by se odehrálo bez českého zastoupení. Rozhodnuti jet jsme byli totiž pouze dva (Martin Chrz a já). Jet v tak malém počtu by však bylo příliš nákladné, a tak už jsme celou akci pomalu odpískali. Naštěstí pro nás se na poslední chvíli Radek a Koules rozhodli , že nebudou absolvovat dlouhou cestu za nejistým ziskem do francouzského Lyonu, a přidali se k nám.

Cestu jsme zvládli bez větších potíží a v jedenáct hodin večer jsme dorazili do Billiard Clubu, kde už na nás čekal Stefan Gruber, u kterého nám Martin zařídil ubytování. Chvíli jsme popili, zahráli si go a pak vyrazili ke Stefanovi. Tam jsme pokračovali v konzumaci a nakonec jsme se v rozmezí čtvrté a páté hodiny (dle výkonnosti účastníků dýchánku) odebrali na kutě.

Samotný turnaj začal s malým zpožděním, neboť se ještě čekalo na silnou maďarskou výpravu. Radkovi byl hned na začátek nalosován jeho asi nejvážnější konkurent – Tibor Pocsai. Radek stál velice špatně, ale nakonec jako už tolikrát získal výhru díky své precizní koncovce. Podobný průběh měla i jeho druhá partie s maldým Korejcem, ve které byl snad ještě prohranější. Ve třetí pak zvítězil celkem hladce nad rakouskou nadějí Lotharem Spiegelem, který prý hraje pouze dva roky. Koulesovi se v sobotu nedařilo a nezískal ani bod. Já jsem v prvním kole prohrál s Bernhardem Scheidem. Tahle prohra velice zamrzela, neboť jsem stál zatraceně dobře (Radek říká, že dokonce „božsky“), což se rozhodně nedá říci o jiných partiích na tomto turnaji, které jsem vyhrál. Ve druhém a třetím kole jsem se ale naštěstí chytl proti maďarskému duu Ritě Pocsaiové a Zoltánu Kelemenovi.

Večer jsme byli tak unavení, že jsme rezignovali na původní plán navštívit hudební klub a jeli jsme přímo ke Stefanovi. Tam jsme popíjeli pivo a rakouskou slivovici, poslouchali Lou Reeda, hráli go a prohlíželi si goistické i negoistické fotografie Martina Chrze. Tentokrát jsme ulehli dříve (mezi druhou a třetí – opět podle výkonnosti účastníků).

V nedělním prvním kole jsme my s Radkem vyhráli, ale Koulesovo utrpení pokračovalo dál, když prohrál o půl bodu. V posledním kole jsme se setkali já a Radek a poté, co jedna moje skupina odkráčela do věčných lovišť, bylo vymalováno. Koules konečně zvítězil.

Radek byl nakonec vyhlášen mezinárodním mistrem Rakouska, i když, jak jsme se dověděli od Stefana, skutečné mistrovství to vlastně nebylo. Šlo pouze o kvalifikaci na finálový turnaj, který je uzavřený a účastní se jej pouze šest hráčů. Druhý skončil Bernhard Scheid, třetí Tibor Pocsai (oba se čtyřmi body), čtvrý já, a pátý Ralph Spiegl (tři body).

Celý turnaj se odehrával v pěkném prostředí školy a příjemné rovněž bylo, že nealkoholické nápoje a jednoduchá jídla byly zdarma.

Rozhodně vám doporučujeme zúčastnit se nějakého příštího vídeňského turnaje. Zvláště když nám Stefan nabídl, že může ubytovat až deset lidí. Jedinou nevýhodou (alespoň pro mne) bylo, že nezbyl čas na prohlídku Vídně. Snad příště! Závěrem zde musíme poděkovat Stefanovi za to, že nás ubytoval a vůbec se o nás výborně staral (vařil, dodal slivovici apod.) Tam nahoře mu to bylo nakonec přičteno k dobru a v těžké konkurenci získal výborné čtyři body.

Napsal: Jakub Mírka.

Měniči černobílých pozic

Vídám občas velmi zábavnou a nepochopitelnou situaci. Kdo neví o co jde, může být poněkud šokován všemi souvislostmi, které na první pohled unikají.

U stolu sedí člověk. Téměř se nepohybuje a již dvě minuty civí před sebe. Pak se podrbe na hlavě, dvakrát se zhoupne na židli a sáhne před sebe. Na stole leží velký čtverec a na něm spousta bílých a černých předmětů. Člověk trochu změní rozestavení černých a bílých předmětů ve čtverci.

Naproti němu sedí jiný člověk. Řekne „hmmm” a podepře si rukama bradu. Asi za minutu i on sáhne před sebe a změní pozici.

Takhle se oba střídají celkem asi tři hodiny. Občas od stolu jeden z nich odejde, na cigáro, na záchod, nebo se jen tak protáhnout. Jinak ale stráví několik hodin v kuse měněním pozic. Měnění pozic dokonce končí výsledkem, jeden z měničů třeba vyhraje a jiný prohraje.

V místnosti je podobných dvojic více. Třeba i několik desítek. Nebo stovek.

Všichni dělají to samé. Několik hodin koukají před sebe a mění pozici maličkých černých a bílých věcí na čtverci.

Mohli by jet na výlet, venčit psa, podívat se do muzea, shlédnout premiéru v divadle. Ale kdepak, oni sedí u stolu a konají něco neuvěřitelně zbytečného.

Jsou tam lidé mladí i staří, děti, ženy (těch je méně) a muži, lidé různých barev pleti.

Někteří museli přijet z veliké dálky, aby mohli měnit pozice. Určitě si museli vzít dovolenou a zaplatit cestu a ubytování, aby se mohli velkého měnění pozic zúčastnit. Kdo se chce měnícího klání zúčastnit, musí dokonce zaplatit vstupní poplatek.

Při bližším ohledání zjistíme, že měniči pozic jsou různě zruční. Někteří jsou opravdovými mistry, jiní jsou dost neobratní.

Na chodbě před měnící místností kdosi prodává literaturu o měnění pozic. Knihy nejsou levné a pro laika jsou naprosto nesrozumitelné. Měniči o nich ale zasvěceně hovoří a navzájem si je doporučují.

Není viditelná úměra mezi množstvím knih o měnění pozic, které kdo přečte, a jeho zručností (oni říkají sílou). Někdo má doma plnou knihovnu s publikacemi o pozicoměnění a je na úrovni neobratného začátečníka, jiný má knih méně a je takzvaný mistr.

Existují měniči, kteří mění již desítky let a stále jim to moc nejde, jsou měniči mladí, skoro děti, kteří jsou mimořádně dovední. Asi na to bude nějaký druh talentu.

Nedá se vysledovat ani profese, povolání, charakteristické pro měniče.

Někteří mění pozice profesionálně. Těch je málo.

Jinak mezi amatérskými měniči najdeme nezaměstnané, topiče, řemeslníky, ale i novináře, manažery, lékaře. Lidi chudé i velmi, velmi bohaté.

Měniči jezdí na dovolenou měnit. Zatímco jiní se válí u moře nebo zkoumají džungli v Kostarice, případně jezdí na kole po Šumavě, měniči jezdí na turnaje v měnění pozic. Berou si na to dovolenou, po měnění (oni tomu říkají partie ) se o tom baví a zkoumají, co kde mohli měnit lépe.

Na závěr velkého turnaje v měnění pozic dostane zlomek počtu účastníků cenu.

Zbytek se pochválí, jak jim to pěkně šlo, případně skuhrají jak jim to nešlo.

Někteří říkají, že se na měnění můžou pěkně vykašlat, stejně jim to nejde, a u moře, v kostarických pralesích nebo na Šumavě je přece také hezky. Nebo že mohli jít s dětmi do ZOO, do kina, projet se na kolečkových bruslích nebo se opít, a místo toho promarnili tolik času a stejně se jim nedařilo. Na dalším měnícím klání je ale zase uvidíme.

Měnění proniklo i na internet. Přestože si měnič může zahrát skoro zadarmo od počítače z domova (nebo v práci), přesto neváhá a jede třeba přes půl Evropy na nějaký turnaj, kde stejně nic nevyhraje. A to dělá rok co rok.

Opravdu, nevymyslel jsem si ani písmenko!

Tak, a příště třeba o rybářích (sběratelích známek, hráčích petanque, čtenářích Blesku)…

Napsal a ze svých osobních stránek propůjčil White Dog
Děkujeme

Vzkazovník

Komentáře v tomto “prostoru” budou sloužit především pro domluvu mezi goisty ohledně turnajů a jiných záležitostí. Taky sem můžete psát jakékoliv stížnosti a přání, které se týkají tohoto webu. Rozhodně není Vzkazovník určen pro psaní esejů, románů a povídek, ale výhradně pro krátké vzkazy. Chceme tím předejít tomu, aby se u jednotlivých článků neobjevovaly komentáře, které s nim přímo nesouvisejí. Zhruba po týdnu budeme neaktuální vzkazy mazat, abyste nemuseli rolovat mezi stovkou komentářů.
Odkaz bude natrvalo umístěn pod kolonkou AKTUÁLNÍ TURNAJE.