Olympiáda duševních sportů (Praha)

Reportáž z pražského festivalu deskových her měl napsat původně úplně někdo jiný, ale jelikož se dotyčná osoba doteď neozvala, nezbývá mi nic jiného, než se tohoto úkolu chopit sám. Napadlo mě, že bych tentokrát zprávy z turnaje podal trošičku jinak …

Dnes je úterý a za pár hodin se uzavřou goistická klání turnajem na desce 13×13. Po turnajová tiskovka v neděli odpoledne se nesla v poklidném duchu, na každém byla znát únava a většina přítomných pospíchala domů za svými povinnostmi. Hlavním bodem diskuze nebyl ani tak moc samotný turnaj, jako spíše blížící se akce s názvem Želva Cup v Novém Boru.

Vítězem hlavního turnaje se stal Vladimír Daněk (6.d, Praha) s plným počtem pěti bodů. Ačkoliv mu protihráči nedali nic zadarmo, přesto si pozici favorita pohlídal s přehledem. Za ním se pak seřadila pětice tříbodových v čele s Petrem Ciprou (4.d, N. Bor), který prohrál s Davidem Holečkem a v posledním kole trochu překvapivě i s Jakubem Mírkou. Druhé místo získal až díky lepšímu pomocnému kritériu (SSOS). Po delší době se na goistickém poli výrazněji prosadil Tomáš Grosser (3.d, K. Vary), když si vyšlápl na silného D. Holečka a v konečném účtování obsadil bronzový stupínek. Zbylá dvě ohodnocená místa připadla naši mladé krvi – čtvrtý skončil Jan Písařík (2.d, K. Vary) a pátý byl Jan Prokop (3.d, Praha). Velká gratulace patří jedinému pětibodovému mimo vítěze, kterým se stal začínající Jaroslav Kopecký z Prahy. Taktéž je třeba ocenit posun Michala Kovaříka mezi elitní skupinu danů, což ho určitě stálo nemalé úsilí.

Ačkoliv se turnaje zúčastnilo 58 hráčů, nenašel se mezi nimi ani jeden, který by uhrál čtyři body. Zapříčinila to nejspíš tvrdá řež v hlavní macmahonové skupině a možná taky časté odstupování hráčů z turnaje. Tento nemilý jev se bohužel v poslední době dosti rozmohl a jenom doufám, že se v budoucnosti nestane normou.

V sobotu večer se v rámci olympiády odehrál turnaj v bleskovém go vylepšený malým občerstvením, do kterého nastoupilo pouhých 19 hráčů. Hrálo se na deset minut, švýcarským systémem s plným handicapem do maximální výše devět. Toho bez zaváhání využila talentovaná Jitka Bártová (7.k, Praha) a se čtyřmi body obsadila první místo. Stříbrná medaile připadla J. Písaříkovi, který ji nosí na krku možná ještě dnes a o bronz se mezi sebou podělili dva Petrové – Cipra s Nechanickým.

V sobotu ráno byl zahájen hlavní turnaj na 19×19 a už v pátek se na něj sjížděli hráči z celé republiky.

Na počátek je mou nemilou povinností vytknout pořadatelům nejasně formulovaná pravidla týkající se času (byoyomi), která zapříčinila spor v partii mezi Tomášem Kozelkem a Petrem Nechanickým. Snad se něco podobného příště nebude opakovat.

Napsal Ivan Kostka

Kapitoly z dějin go u nás

Před několika lety v plzeňském go klubu jeho tehdejší předseda Jiří Beran inicioval výzkum historie go v Plzni. Brzy poté, kdy byl tento zpočátku skromný projekt zahájen, se začaly objevovat nové a nové skutečnosti a náš zájem se rozšířil na celé území našeho státu. Při zkoumání a konzultování nově získaných faktů jsme zpočátku narazili na nezájem akademických kruhů, nicméně po nějakém čase jsme přeci jen získali několik vědecky erudovaných spolupracovníků, kteří nám pomohli posunout celý výzkum výrazně vpřed. Přesto i teď, po několikaleté usilovné práci, si připadáme být stále na počátku. Dosud jsme své objevy neprezentovali na veřejnosti, dá se říci, že jsme je přímo tajili, vedeni obavou z nepochopení. Nyní, když jsme si ohledně dějin go u nás vytvořili přeci jen jakýsi rámcový obraz, rozhodli jsme se pro publikování našich dosavadních výsledků. Od tohoto kroku si především slibujeme vzbuzení většího zájmu nejen mezi širší odbornou, ale i laickou veřejností. Proto naše práce není přísně vědeckého rázu a prozatím jsme raději zvolili formu populárně naučnou.

Celý článek

Připravil: Jakub Mírka

Nový vzhled eGOBANu

Hovory s eGobanem

Před nedávnem jsme se v redakci eGobanu rozhodli, že by nebylo vůbec od věci, představit našim čtenářům českého překladatele slavného seriálu Hikaru no go. Nakonec se tohoto nelehkého úkolu chopil náš externí spolupracovník a udělal s Tomašem Krumlem velmi zajímavý rozhovor. Posuďte sami.

Jak tě vůbec napadlo pustit se do překládání Hikaru no go?
Napadlo to Martina Kovaříka, který si koupil všechny DVD a jednou mi povídal, že by Hikaru rád přeložil. V tu chvíli jsem si říkal, že není zcela při smyslech. Zaprvé mi připadlo, že by překlad vyžadoval šílenou spoustu práce a zadruhé si myslím, že každý má umět anglicky.

Takže co tě nakonec přimělo k tvorbě české verze?
První díl jsem přeložil jen tak, protože jsem si chtěl vyzkoušet, jak se to technicky dělá a jestli bych to vůbec zvládl. A pak mi došlo, že Hikaru je určen především malým dětem, které tu angličtinu přece jen nezvládají a pokračoval jsem. A taky jsem si vzpomněl na efekt, který Hikaru měl na naše dva kluky. A nahlodal jsi mě i ty, když jsi vyprávěl, že v Izraeli Hikaru běžel v TV a teď máš na KGS tisíce malých Izraelců, kteří tam hrají a dělají neplechu. Nadchla mě představa, že tisíce malých českých pazgřivců si budou zakládat své pokoje na KGS a ty to budeš administrovat.

Hikaru nějak ovlivnil Ondru a Jirku ?
Když bylo Ondrovi 8 let, přihlásil jsem ho na první turnaj. Ráno jsme jeli šalinou na místo, a malej povídá: “Tati, já bych nechtěl prohrát s holkou!”. V prvním kole dostal Věrku Zmekovou, prohrál, a od té doby nechtěl několik let go ani vidět. Začal znovu hrát až když jsem přinesl ofocenou mangu Hikaru, takže Hikaru funguje jako taková AntiVěrka.

Takže jsi se k tomu dostal v podstatě tak trochu náhodou?
Náhoda, zvědavost …

Už jsi někdy předtím něco většího překládal?
Ne, nikdy. Ale píšu rád, napsal jsem takovou malou soukromou knížečku povídek a mám taky svoji webovou stránku o horách (tomason.free.fr).

Byl jsi někdy v kontaktu s překladateli do jiných jazyků? Víš do kolika jazyků je Hikaru no go překládáno?
Na DVD je japonština, čínština a velmi příšerná angličtina. Doma máme navíc anime s francouzskými titulky, které dělali studenti v Paříži. Anglických verzí existuje více, a momentálně začínají vycházet první díly s anglickým dabingem. Ale na zmíněných DVD původem z Číny jsou místa, která jsou naprosto nesrozumitelná a zřejmě je dělal nějaký automatický translátor. V dílech 14-19 například Číňani přeložili i jména, třeba z Hikaru je najednou Kanzie. A u dílů 57-64 nejsou anglické titulky vůbec.

Jak je to vlastně s legálností překladu?
To by mne samotného zajímalo. Existuje teorie, že Hikaru u nás není licensovaný, a tak se může šířit. Je ale jasné, že využívám práci jiných bez jejich souhlasu, což je minimálně nemorální, pokud ne přímo trestné. Vlastní svědomí si chlácholím tím, že za DVD zásadně neberu žádné peníze, takže jsem už za prázdná média a krabičky utratil část rodinného rozpočtu. Miloš Podpěra mi dal dva balíky DVD, za což mu děkuji.

Pracuješ na překladu sám nebo máš team překladatelů?
No, asi po 25 dílech mi došel dech a sháněl jsem pomocníky, ti ale poměrně rychle odpadli. Titulků hejna dostal jsem od Chejna, zato Pavel Gric nepřeložil nic. Jsem zvědavý, kolik toho přeložíš ty.

A kolik dílů už jsi přeložil?
Dneska mám hotovo 44 dílů.

To je hodně, kolik času asi tak zabere překlad jednoho dílu?
Jeden díl má typicky 300 titulků, samotný překlad mi trvá tak 2,5-3 hodiny. Další práce (kódování, kontrola, vypalování) mi trvají asi také tolik času. Ale měl bych říct, že tomu co dělám, by se asi překlad nemělo říkat (usmívá se).

Proč by se tomu nemělo říkat překlad?
Poměrně často nepřekládám anglický text, ale vymýšlím si vlastní.

To je zajímavé, bude to tedy stále Hikaru no go?
Ale jo, samozřejmě se snažím, abych nezkreslil kostru příběhu. Dám příklad, OK?

Samozřejmě.
Ve 42. dílu veze Tsubaki Hikaru na jeho motorce a přitom na Hikaru pořád mluví. Hikaru mu celkem 6x odpovídá, že nic neslyší. To se mi zdálo nudné a tak jsem si připomněl svá mladá léta, kdy jsem jezdil s kamarádem na jeho motorce do Krasu lízt. On mi v zatáčkách brousil boltce uší o asfalt, já ho tloukl do přílby a křičel: Bojím bojím!! a on samozřejmě zrychloval. Takže v mé verzi říká Hikaru:

Tsubaki-san, bojím bojím !!
Jedeme strašně rychle !! A vůbec nic neslyším !
Určitě spadnem ! Bude z nás kečup !
Tsubaki-san, já asi budu blinkat !

Připadá mi to trochu akčnější a legračnější. Ale třeba je to jen dětinskost z mé strany.

Já myslím, že děti to ocení.
Můžu se zeptat já tebe, co si o tom myslíš? Třeba o příkladu z 1. dílu: Akira si mumlá pod fousy v přesném překladu: Drží kameny jako začátečník, ale dává je na správná místa. Můj překlad: Drží ty šutry jak prase kost, ale dává je na správná místa. Co se ti líbí víc?

No tvoje verze je zjevně kreativnější. Všiml jsem si, že některé postavy používají různá nářečí, jak to vzniklo?
Nářečí zrovna ne, ale kolem toho 25 -30 dílu jsem se už začal nudit, a tak, abych si překlad sám sobě oživil, rozhodl jsem se, že Ochi bude mluvit nějak divně. Nejdřív jsem taky myslel na nářečí – říkal jsem si, že by Ochi mohl mluvit pražsky hele, protože ho nikdo nemá rád, viď. Ale pak jsem ho nechal mluvit jen tak divně šroubovaně.

Co je na překládání nejtěžší a co je naopak nejzábavnější?
Nejtěžší je dostat se k našemu domácímu počítači, protože u něj v jednom kuse sedí Ondra nebo Jirka. Zábavné je právě vymýšlení řekněme zajímavého, snadno pochopitelného a taky krátkého textu tam, kde se mi anglické titulky nelíbí, nedávají smysl nebo jsou moc fádní.

Kterou postavu z Hikaru no go máš nejradši?
Hmm, nemám jasného favorita. Asi Sai. Dobrý je taky Kuwabara, ten mě baví.

A jaké jsou tvé překladatelské ambice?
Nulové. Jedině bych byl rád, kdyby se to lidem líbilo.

No mně se to určitě líbí a věřím, že ostatním taky.

Připravil: Vít Brunner

Mikulov (16.-19. 9. 2006) GPČR

Tento rok česká nejužší špička nenavštěvuje domácí turnaje tak často, jak jsme bývali zvyklí, a tak se stále více prosazují mladí nadějní hráči. Nejinak tomu bylo i na letošním Mikulovském turnaji. Po prvním dni se do čela turnaje dostal brněnský tandem Vít Brunner – Ondřej Fidrmuc, následován čtveřicí dvoubodových hráčů. Do té se kromě dvou ostřílených matadorů Zbyňka Dacha a Petra Cipry vměstnali ještě domácí naděje Martin Jurek a Klára Žaloudková, která o sobě poslední dobou také dává čím dál více vědět.

V prvním nedělním „mikulovském kole pravdy“ (není snad třeba dodávat, proč tento název) osvědčil v souboji dosud neporažených hráčů více vůle Fido a udělal tak hlavní krok k definitivnímu vítězství v turnaji. Vítek tento rok již poněkolikáté ukázal, že mu nesvědčí pozice papírového favorita a i v druhé nedělní partii prohrál, tentokrát s Petrem Ciprou, který si tak zajistil třetí místo. Sám Vítek skončil po dobrém startu do turnaje až na posledním oceňovaném čtvrtém místě. Naopak Martin Jurek v neděli využil domácího prostředí a dvěma výhrami se prosmýkl na druhou pozici. Všichni hráči na prvních třech místech vyhráli obě nedělní partie, což ukazuje, jak důležité je umět se vypořádat se sobotní návštěvou sklípku. Za zmínku rovněž stojí, že tři ze čtyř odměněných borců byli z Jihomoravského kraje. Nabízí se otázka, zda je to výhodou domácího prostředí nebo tím, že tamní lid přeci jen umí lépe pít víno.

Výbornou formu, kterou předvedl již na ME studentů, potvrdil Pavel Gric (z Jihomoravského kraje ), který získal pět bodů. Čtyřbodových bylo sice celkem hodně, ale přesto si myslím, že si zaslouží, aby byli vyjmenováni: Zdeněk Dvořák, Petr Kopecký, Jan Smutný, Jana Lukavská, Patrik Švestka, Radek Sucháč, Jan Šíp, Jana Trávníčková a Marie Šimková (čtyři z nich z Jihomoravského kraje).

Náš Plzeňský klub opět propadl (tedy kromě již zmíněné Jany Trávníčkové) a nic na tom nezmění ani fakt, že známý veterán Jan Měchura, který před časem opustil amatérský sport, směle nakročil k uhrání si nové třídy.

Další významnou akcí (pro některé dokonce významnější než samotný turnaj) je každoroční návštěva vinného sklípku. Odehrávala se na stejném místě jako minulý rok a i tentokráte se velice vydařila. Nálada byla bujará, burčák a víno skvělé, a tak nic nemohlo bránit všeobecnému veselí, které vyvrcholilo tradičním, zprvu však odvolaným, koncertem za dlouhé roky působnosti již etablovaného a hojně vyhledávaného hudebního tělesa Krejzy Bojz. Jeho konec se po návštěvě policejní hlídky a jejím slušném napomenutí účastníků sice musel odehrávat unplugged , ale to náladu nepokazilo. Po uzavření sklípku se ještě kapela přesunula se svými nejvěrnějšími fanoušky do místního non – stopu (mimochodem jednoho z nejlepších, jaké znám), kde po bouřlivé diskusi všichni usnuli (zvláště jeden žurnalista na odpočinku v kouzelné pozici).

Mikulovský turnaj patří k těm, u kterých nikdy nevím, co bych jim vytknul. Z hlediska organizace bylo vše skvělé. Rád bych organizátorům poděkoval a ujistil je, že příští rok zase rádi přijedeme v hojném počtu.

P. S.: Vy, kteří jste se hojně zásobili, nenechte si doma vybuchnout burčák

Napsal: Jakub Mírka

Apetlon (9.-10. 9. 2006) Franz Josef Cup

Ten turnaj se tak původně nejmenoval – proč jsme si ho tak pojmenovali, se dočtete na konci 😉

Když jsem na konci prázdnin řešil, co s Lukášem od Nymburka „hladovějícím“ po jakémkoli turnaji, nalezl jsem tento na webu sousedského svazu go (www.goverband.at). V tomto termínu a v dostupném okolí se konal jako jediný a pěkně zapadl mezi Toyotu a Mikulov. Nalákalo mne také prostředí – k Neziderskému jezeru se chystám už dlouho (a ještě chystat asi budu – jeho hladinu jsem nakonec během této akce ani nezahlédl…). Turnaj současně uvozoval rakouský go-kemp, jehož senseiem byl Ondra Šilt. Když mi ještě Ondra na našem kempu v Bystrém popsal Apetlon jako „rakouský Mikulov“, bylo ozhodnuto.

V rámci vytížení vozidla jsme k naší trojici (tedy Anička, Lukáš a já) přibrali v Praze Martina Chrze a Jindru Svobodu. Drobné okolnosti (pozdní příjezd Martina, několik zácp na dálnici) způsobily, že v Brně, kde přistoupil poslední cestující Ondra Jurásek, jsme měli už 2 hoďky sekyru, ze které jsem v následujících 2 hodinách už nestáhl ani minutu. Do místa registrace – restaurace Schieda – jsme dorazili až po desáté večer a hlavní pořadatel, u nás dobře známý Kurt Paar, už si dělal starosti. Hned večer jsme se také stihli pozdravit i s Hricovými, které jsem k účasti ukecal před týdnem na Toyotě.

Prvním překvapením hned večer bylo ubytování. Pravda, měli jsme mailem přislíbené ubytování v bungalovu pro pět lidí, a to gratis, nicméně jeho rozměry byly takové, že by si o nich obyvatelé římského kongresového bytu mohli jen nechat zdát. Druhé překvapení přišlo ráno – druhý východ vedl na travnatou plochu sousedící s malebným jezírkem. A překvapení do třetice udělal jeden z místních, který nám přinesl snídani zahrnutou v „ceně“ bungalovu.

Hrálo se na ozeleněném dvoře již zmíněné restaurace, bylo tam opravdu příjemně, ani teplo, ani zima, jen to sluníčko bych snad kolem poledne přitlumil. Po prvním dnu vedl turnaj Ondra Šilt, když si poradil s Tiborem a Ritou Pocsaiovými (6D, 4D) a místním Martinem Muellerem (5D). Byl jediný z české skupinky s plným počtem. Ostatní jsme se potloukali mezi 1–2 body, nebo i s nulou (Jano Hric, Martin, Jindra a Anička).

O pauze jsme vyrazili do městečka. Ondra trochu přeháněl s tím rakouským Mikulovem, spíše nějaké Rakvice a tak. Útulná, upravená rakouská zemědělsko-vinařská vesnička, šmrncnutá už docela Maďarskem, k němuž to je asi 10 km. Na každém rohu hospůdka-csárda, na meníčkách halušky a guláše. Vesnici křížem krážem brázdily davy cyklistů, vinaři nabízeli burčák (Storm), prostě poprázdninová idyla. Jedna šipka ukazovala na kraj vesnice, že prý je tam barokní zámek. Jindra s Ondrou J. se tam vypravili a vrátili se otrávení, že nic nenašli. Později jsme zjistili, že ten ukazatel je pouze směrník, že vtipní Rakušané na něj nedali položku „20 km“…

Večer byla zajištěná vinárna v sousední vesnici. No vinárna… – spíše bývalá stodola, nyní plná dlouhých stolů, klasů kukuřice a kmitajících číšníků. O kvalitě večera nemohu podat zprávu, po rychlé večeři jsme s Aničkou prchli starat se o Lukáše, který si vybral jednu ze svých slabších chvilek. Aspoň jsme byli ráno vyspalí a mohli podávat výkony.

Poté, co Ondra porazil ve 4. kole Pála Balogha (6D), už nikdo o jeho vítězství nepochyboval. Zřejmě o něm nepochyboval ani losovací počítač, a tak mu do posledního kola přidělil Gabriela Kronbergera (2D)… 3 body uhrála Jana, Lukáš a já, 2 body získal po nedělním výkonu Jano a také Ondra Jurásek a bez bodu zůstali Martin (ten znechucen nedostatečnou časovou dotací – 1 hod + 30/10 min. – vypauzíroval celkem 3 kola a věnoval se focení turnaje i pěkného okolí), Jindra (i on vypustil poslední kolo) a Anička. Nedá mi to, u ní se musím pozastavit.

Již před odjezdem jsme věděli, že Anička v Apetlonu nebude mít soupeře…, nejbližší totiž bylo 18k – Slovenka Katka Šmídová a pak už jen několik 15k. Sice se hrál redukovaný handicap (rozdíl macmahonů –2), ale přece jen moc šancí nebylo. S výše zmíněnou soupeřkou prohrála jen o 4½ bodu a ani dalším patnáctkám nedala nic zadarmo. Ve 4. kole ve 4handicapu dost suverénně tlačila svého soupeře a pak udělala fatální 40bodovou samosmrtící hrubku v koncovce. Na Ondru Juráska v posledním kole však nestačila ani v pětišutru. Potěšující ale bylo, že bojovnost a odhodlání jí nechybělo v žádné partii. Jo a ještě bonznu jednu věc: Anička si zapisuje partie, to samozřejmě není nic zvláštního. Jenže ona si je zapisuje ÚPLNĚ CELÉ, až do posledního tahu koncovky…

Byl to utěšený turnaj. Bydlení a prostředí pěkné a svým způsobem levné, organizace klapala, počasí přálo, vínečko chutné… Co víc si přát? Ach ano, přece jenom pár vítězných bodů navíc. Díky, Kurte, za skvělý turnaj!

Pro eGoban napsal Miloš Podpěra

P.S. Aha, ještě bych měl vysvětlit, proč Franz Josef Cup, že? Turnaje se zúčastnilo celkem 47 hráčů, z toho 9 Čechů, 4 Slováci, 5 Maďarů, zbytek domácí. Zúčastnily se tedy všechny významné národnosti bývalého Rakouska-Uherska, nějak nám to tedy jako název připadalo velmi vhodné. Třeba se Kurt příště nechá inspirovat…

Výsledky z Apetlonu

ME studentů v Brně

Po jednodenní pauze po Toyotě se v Brně konala další důležitá akce, 2. ročník ME studentů. Po luxusním hotelu Santon se změnilo hrací místo v také poměrně luxusní restauraci u přehrady, s hezkým velkým salónkem, do kterého se v pohodě vešli všichni účastníci. U ME byl také přítomen profesionál Catalin Taranu, který měl lekce a komentoval některé partie hráčů.

Teď k samotnému průběhu. Vítěz, 2. v pořadí a nejlepší žena mají možnost se zúčastnit MS studentů v Asii, což přilákalo studenty velmi silné úrovně z celé Evropy. Za všechny jmenujme Pál Balogh 6D z Maďarska, Merlijn Kuin 6D z Holandska, Dmitrij Bogackij 6D z Ukrajiny. Z důvodu, že reprezentovali Evropu na minulém ročníku MS, se nezúčastnili náš Jan Hora a Csaba Mero. Pomyslnou českou vlaječku by si na stůl mohl dát Vítek Brunner, Martin Jurek, Jan Písařík, Klára Žaloudková, neznámý student Bronislav Snídal, Ingrid Jurková a Pavel Gric. Poslední dva byli losovaní do nižší skupiny. Takže naše největší šance ležela na hrudním koši Vítka a Martina. I když ambice si dělal dělali i jiní, hlavně Jan Písařík. Průběh turnaje byl celkem jednoznačný, k vítězství si došel suverén Pál Balogh, který nakonec porazil i druhého Merlijna Kuina, pro něhož to byla jediná prohra na turnaji. Nejlepší ženou se stala Manuela Lindemeyer z Německa. Z našich se nejvíc držel Vítek, který hrál v posledních dvou kolech o první a druhé místo, ale protože ani jednou neuspěl, musí mu stačit i jinak výtečné 3. místo a maličká naděje náhradníka. Z dalších Čechů lze vysoko hodnotit výkon Jana Písaříka, který nadopován ctižádostí bojoval, ale nedotáhl do konce dobře rozehrané partie s Kuinem a Bogackim. Nakonec se umístil před Martinem Jurkem, který smolnými prohrami ve druhém a hlavně ve třetím kole zklamal všechny goistické rowdies. Jako poslední si zaslouží zmínku zcela určitě Pavel Gric, který původně nastoupil jen z důvodu, aby nebyl lichý počet. Ale po drtivé výhře v prvním kole a protestech jeho soupeře, který si stěžoval na jeho podhodnocenou třídu, mu byl v některých dalších kolech stále snižován handicap, jako kdyby byl stále silnější. A kdyby nepauzíroval v předposledním kole, tak si klíďo mohl pomýšlet na plný počet bodů, takto vyhrál „jen“ pětkrát.

Nemůžu si pomoct a neodpustit si malou kritiku na adresu rozhodčího. Ten je sice přátelský a velmi milý, ale některá jeho rozhodnutí byla… no velmi neobvyklá. Ať už přisouzení bodu oběma soupeřům v jednom případě, nebo rozhodnutí ohledně kompenzace při počítání partie za handicapy v Ing pravidlech.

Co je naopak třeba vyzdvihnout je ochota a vůbec celý přístup organizátorů a brněnských hráčů, kteří ubytovávali a dělali společnost přes den a noc některým cizím hráčům. Např. Vítek, Věrka Zmeková a Fido (no snad každý ví, kdo tj.).

Celý turnaj byl povedený, na hezkém místě, s kvalitní účastí a zázemím, jen více takových akcí.

Napsal: Bronislav Snídal